FF - RODINA MASENOVÝCH

Alexandra

Rychle jsem ustoupila zase o krok zpět. „Já…“ kruci, neměla bych. No ale zase…posledních pár hodin a navždycky opustím tento svět. Tak proč si neužít? Jenže co když do toho zase spadneme oba? Já stejně umřu, ale aby se Matt trápil…to ne. Co teď? Skončím v pekle. „Dobře, žiješ někde?“

„Bydlím v jednom domku. No, spíš v chatrči, ale je útulná a jsem sám.“

Přikývla jsem. Znovu udělal krok ke mně. Je to vůbec možné? Chová se pořád stejně. I když jsem se chtěla usmát, nešlo to. Pořád jsem měla v hlavě výraz Matta a taky Leah. Matt se tvářil tak zmučeně, když Chris kolem mě roztáhl štít. A Leah? Milovana Leah… nejdříve nechápavý výraz, a potom jsem uviděla v jejích očích to pochopení a to zděšení, když mě prokoukla. Jsem sobec. Vím to o sobě, ale nemůžu takhle prostě žít dál. Copak to nepochopí? Je přece moje sestra, zná mě nejlíp. Kdo jiný by mě měl lépe chápat?

Znovu mi rukou přejel po tváří. Dělá to stejně už desetiletí. Nechala jsem ho. Víc si nedovolil. Přece jenom…je 19. století, je to gentleman. Přejížděl mi prsty po tváří a já zavřela oči. Okamžitě mi před očima vyvstal Mattův zmučený výraz, když jsem ho naposledy viděla. Zděšeně jsem otevřela oči a nechtěně odskočila asi o dvacet metrů.

Automaticky jsem se postavila do obranné polohy. Věděla jsem, že Matt by nikdy nikomu neublížil, ale…tolik mi ubližovala jenom vzpomínka na něj. Vždyť takový stav, to už se dá pochopit. Dá se pochopit, že chci zemřít.

I na tu dálku jsem viděla jeho obličej a oči. Byl zmatený, netušil, co se děje. Ještě nezná tu moji zvláštní povahu. I teď jsem Matta obdivovala. Vlastně i Leah. Rodiče mě odmalička nechtěli moc vídat, kvůli mojí divné povaze. Někdy mi prostě rupne v bedně a nedá se se mnou mluvit. To jsou období, kdy jsem utíkala i před Leah (to už byl Matt pryč), do minulosti. Egypt nebo jiná země. Po pár týdnech samoty jsem se zase vrátila k sestrám. Daniela mě nikdy nechápala, kdežto Leah mě vždycky pochopila.

Daniela. S ní jsem si vzpomněla i na Marfe. Jaký paradox. Byla u toho, když jsem je opuštěla. Nová sestra. Znám Matta, chvíli bude s Leah na nože, ale pak se zase začnou normálně bavit. Napadla mě divná myšlenka. Je možné, že by mě Marfe nenahradila jen jako sestru? Je možné….že by…? Ne! To určitě ne. Matt by …
Je ale jasné, že si někoho najde. Přece, jakmile zemřu, už bude zase svobodný. Může být s kým chce. Já už to nebudu, došlo mi.

„Co je?“ zeptal se Matt z dálky.

Neušlo m, že on vůbec nebyl v bojovné poloze. Čekal, co to se mnou je. „Nic. Omlouvám se.“ Zašeptala jsem. Jasně, že mě slyšel, sluch máme velice dobrý. Tyhle schopnosti….už bych si nezvykla na život bez nich. A na život bez Matta. A na život bez Leah.

Zase jsem se narovnala. „Musím jít.“ Řekla jsem mu.

Nemám na to. Nemůžu s ním být, pokud mu mám zabránit, aby mě zachránil. Pokud to má dojít do konce (do mého konce), musím se do zítřka držet pěkně dál. Vydržela jsem 70 let, i když klamem, vydržím i teď. Jeden už mě nezabije.

Chce to pohyb. Musím se hýbat, musím na něj přestat myslet.
„Kam?“ zeptal se.

„Musím pryč. Zítra se vrátím.“

Nechápal to a až teď mi to došlo. Vždyť on mi čte v hlavě. Takže on to všechno čte. Jsem pitomá! Jak mi tohle mohlo ujít? Rychle jsem se v hlavě snažila myslet na něco jiného, ale většinu už určitě pobral.

Pitomá! Je to vůbec možné? Taková amatérská chyba! Vždyť ho znám tak …tak dlouho a nechám si ujít takovou základní věc. Krucinál.

„Nechceš mi něco vysvětlit? Víš, jak se jmenuji, víš, že čtu myšlenky. A máš divné myšlenky.“

„Nech mě být!“ řekla jsem ostře a rozběhla se směrem do lesa. Co nejdál od něho. Věděla jsem, že poběží za mnou. Musím mu utéct! Zrovna teď mě nemůže chytit.

Rozběhla jsem se co nejrychleji jsem dovedla. Takhle rychle jsem ještě nikdy neběžela. V tom jsem ucítila divný pocit a v hlavě tlak. Hned jsem věděla, co to je. Vždycky se to dělo, když se měnila minulost, přítomnost i budoucnost. Měla jsem všechno jistěné. Nahlídla jsem do budoucna a já jsem setkáním se starým Mattem nic nepokazila, ani nezměnila.

Leah! Jediný, kdo umí to samé, je Leah. Ach ne! Leah, cos to provedla???

Nasadila jsem znovu tempo a běžela jako o život.

LEAH

Vjeli jsme do centra města a jako první jsme měli za úkol najít Lexy - tu minulou, tu která neví, že za týden má být po ní. Matt seděl na místě kočího a já vevnitř. Vyhlížela jsem ven - zase sněžilo - a snad dokonce čekala, že Lexy-upírku zahlédnu, což je nepravděpodobné. Přece by se jen tak neprocházela venku - jistě by šla za sebou. A proto tam jdeme taky - postarat se o to, aby jí Matt přeměnil.
Měla jsem jisté pochybnosti, ale... prostě to musíme udělat. Matt najednou zastavil a seskočil z kozlíku.
To už jsme tu? Otevřela jsem dveře a vyšla - naštěstí se stmívalo, takže nebylo vidět zřetelně - pro obyčejné lidi - že jsem oblečena do mužského kabátu, ten druhý jsem podala Mattovi a zeptala se: „To je ono?“ poukázala jsem na honosný dům před, kterým jsme zastavili.
„Jo.“ přikývl. Byl skoupý na slovo, jako vždycky. „Takže jí budeme sledovat celý týden, dokud nepříjdou Alex s tvým mladším já?“
Nepovažoval za nutné mi odpovědět, však odpověď byla nasnadě. To bude dlouhý týden - povzdechla jsem si.
Ještě ukryl kočár do tmavé uličky ob dům dál. „Tak dělej.“ zabručel a šel k domu. A co jiného jsem měla dělat, než jít za ním? Nic. Nevěděla jsem o téhle Lexině době moc, když jsme se vracely do minulosti do Ruska, nikdy jsme nepřišly sem. Nechtěla sem. Stejně jako já nechtěla do své doby. Mnohokrát jsem uvažovala, že bych se mohla vrátit v čase a zachránit tátu, manžela i sebe s dítětem. Ale to jsem nemohla.
Obešel dům a vešel nějakým z vedlejších vchodů dovnitř, nekoukal napravo nalevo, jestli si ho někdo nevšimne, prostě vešel, jako by mu to tady patřilo. Typickej mužskej!
Vešla jsem a ocitla jsem se malé chodbě, která vedla do kuchyně snad, cítila jsem různé vůně jídla a bylo to oproti venku hodně teplo. Matt mi naznačil, aby sundala tu kožešinu ze sebe - stejně tak udělal i on sám - a šli jsme dál. Věděl, kam jít - jako by tu už byl někdy. Vždy jsem si myslela, že se Matt a Lexy seznámili, když už ona dávno utekla z domu sem se nikdy nevrátila. Zvláštní.
Rychle - aby nás nikdo neviděl - jsme proběhli kolem velké kuchyně a další vedlejšího pokoje, kde bylo hodně lidí - na můj vkus.
Když jsme vyšli schodami do prvního patra, ruch se stupňoval. V domě jsou hosté - hodně lidí. Snad ples či co to je.
Pak se Matt najednou zastavil, tak tak jsem do něj nenarazila. „Co je?!“ zasyčela jsem. Vešli jsme do větší chodby, která se dělila. Tenhle dům je hotovej labirint.
Otočil se ke mně. „Rozdělíme se.“ navrhl náhle.
„Proč?“ zdálo se mi to podezřelé. „To jí chceš najít jako první a co? To je snad jedno-“
„Bude to takhle rychlejší.“ skočil mi do řeči.
„No jasně,“ zasmála jsem se ironicky. „vždyť je to jen týden, musíme se rozdělit a hledat zvlášť, jinak to nestihnem.“
„Co je? Snad se nebojíš jít sama.“ zasvítilo mu v očích posměšně.
Zavrčela jsem. „Ty jdi tam, já jdu sem.“ ukázala jsem za sebou na druhou stranu, než měl jít on.
„Dobře.“ pousmál se. „O půlnoci tam, kde je ten kočár, jasný?“
„Jasný, šéfe.“ pronesla jsem nevrle a už odspěchala chodbou. Do půlnoci zbývají necelé tři hodiny. Ale jsem si jistá, že Alex-člověka najdu do půlhodiny.
Ale nejdřív... musím se převlíct. V mužském oblečení se mi tu nechtělo pobýhat, stačí takové, co měly na sobě ty služky.
Za pár minut jsem našla pokoj jedné z nich a půjčila si od ní něco, na místo toho jsem jí tam nechala jen z drahých kamenů z toho honosného kabátu.
Jako šlužka jsem mohla se pohybovat po domě - paláci - bezpečněji. Nechěla jsem nijak vyvolat rozruch. To by ještě scházelo.
Odevšad se ozýval hluk. Nejvíc ze západu - tam byl ples - a jistě taky i Lexy. Šla jsem dál, až jsem narazil na párek mladíků.
„A helemese, taková pěkná kůstka.“ zvolal jeden z nich. Alkohol z nich táhl na míle daleko. Odporem jsem se otřásla. Rychle jsem chtěla proběhnout kolem, ale jeden z nich mě chytl za ruku.
„Pusťte moji ruku, pane.“ požádala jsem.
„Copak, copak? Nebudeme přece nezdvořilí, víš ty, kdo já jsem?“ hlaholil ten druhý, též měl už vypito dost.
„Ne a je mi to jedno a jestli mě nepustíte-“ Nestačila jsem ani doříct větu, když mě chtěl k sobě přitáhnout. Sevřela jsem jeho ruku, kterou mě držel kolem pasu a zakroutila s ní tak, že jsem mu jí mohla lehce zlomit. Jak jsou lidé zranitelní, tak slabí a bezmocní.
Druhou rukou jsem ho podržela pod krkem a zvedla ho o deset centimetů nad zemí.
„Aaaa... co to sakra děláš?!!“ zakřičel, než jsem mu víc přiškrtila krk.
„Co asi? Nechtěl jsi mě poslechnout, nemám ráda, když na mě takovej odpornej nízkej mrzák jako ty šahá a vůbec má tu drzost na mě promluvit.“ zasyčela jsem na něj a všimla si, že ten druhý - najednou pln odvahy - se snažil svému příteli pomoct. Tím, že na mě skočí. Chudák chlapec skončil na zemi dřív, než pořádně skočil. Ten první se sesunul k zemi - omdlel. Toho na ležícího na zemi jsem, praštila do obličeje - opravdu jen lehce - a už byl taky říši snů.
Najednou jsem uslyšela něčí kroky, rychle se blížili, tímto směrem. Za minutu snad tu bude. Cítila jsem i její vůni. Byla to ona.
Rychle jsem odklidila ty dva do prvních dveří, které byly nejblíž, otočila se a čekala na ni.
Za chvíli se objevila. Měla na sobě krásné plesové šaty, ale spíš mě na ni upoutala její tvář. Měla jí mokrou od slz, plakala.
Všimla si mě, až když došla blíž. Zarazila se, a snažila se uklidnit se a zamaskovat stopy po pláči. Nehodí se na šlechtičnu před někým ukazovat slabost.
„Co tu tak stojíte, jděte si dělat svoji práci.“ snažila se o přísný tón, ale měla hlas trochu ochraptělý.
„Zrovna teď nemám nic na práci.“ odpověděla jsem.
„Jak si dovolujete mluvit ke mě-“ rozčílila se.
„Nejpíš proto, že já nejsem vaše služebná, ale tvoje budoucí sestra, Lexy.“ usmála jsem se na ni.

Běžela jsem několik hodin a pořád ho slyšela za sebou. Neměla jsem snad šanci mu utéct? Někdy to přece musí vzdát. „No tak Matte! Kruci, přestaň už!“ nadávala jsem v duchu. Začala jsem zpomalovat, protože už bylo světlo a já jsem ucítila lidi. „Kruci!“ Zastavila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Zastavila jsem v pravý čas. Byla jsem na konci lesa. Zjistila jsem, že nejsem daleko, protože jsem tolikrát změnila směr, že jsem se zase vracela zpátky do Petrohradu. Absolutně jsem netušila, co dělat. Neměla jsem skoro žádný čas. Leah něco změnila a já netušila co.

Podívala jsem se skrze větve a viděla lidi. Podívala jsem se na sebe. V tomhle oblečení přece nemůžu mezi lidi. Naštěstí nesvítilo slunce, takže mě nikdo nemohl podezřívat.

„Možná by se ti hodilo tohle.“ Ozvalo se mi za zády. Trhla jsem sebou. Opravdu, nikdo by nevěřil, že já jsem upír. Ten dokonalý upír, který má perfektní smysly. Vůbec jsem ho neslyšela.

Otočila jsem se k němu a podívala se na něj. Držel ke mně nataženou paži a v ní držel šaty a kabát. Stejné šaty jako jsem nosívala. Honosné, luxusní. Já jsem je ale nesnášela. No teď mi stejně nic jiného nezbývalo, pokud chci zastavit Leah. A samozřejmě Matta. Je jasné, že šel s ní. A Chris taky, aby ji mohl ochraňovat.

Jediným rychlým pohybem jsem mu věci vyškubla z ruky a uskočila asi o dvacet metrů dál. „Otoč se!“ poručila jsem mu.

„Jsi ty vůbec upír? Vážně, nikoho podivnějšího jsem ještě neviděl.“ Řekl, ale přitom se otočil. „Kdo tě přeměnil?“ zeptal se a já sebou trhla. Zasekla jsem se, ale rychle jsem se oblíkala dál, protože, kde já mám smysly ubrané, tam on jich má o to víc. Určitě slyšel moje zakolísání.

„Nikdo, koho bys znal.“ Odpověděla jsem a přitom jsem v duchu křičela. „Ty! Ty, lásko…!“
Jakmile jsem byla oblečená, stála jsem zase u něho.

„Kde je vzal ty šaty? A kdy?“

„Musím uznat, že jsi hodně rychlý, když chceš. Na mě ale pořád nemáš. Stihl jsem ti obstarat i šaty. I když musím uznat, že ty upnuté modré kalhoty,“ v mysli mi hned došlo, že myslí moje rifle. „Ty rifle, jak říkáš, ti seknou mnohem více. Přes šaty nejde skoro nic vidět. Tohle je ale…“

„No dobrý. Popojedem. Díky za šaty, jsem ti opravdu vděčná, ale už musím jít. Nemám moc času.“

„Jistě, musíš zastavit sestru a Matta.“

Zase mě to naštvalo. Co si kruci myslí? Čte mi myšlenky tady i tam? Na to zapomeň! Vypadni z mojí hlavy! Hned!“

„To jaksi nejde, když na mě chrlíš tolik myšlenek. Měli bychom se vydat za Leah, Mattem a Chrisem.“

Vykulila jsem na něj oči. Co to…?

„Nemyslíš si snad, že tě nechám jen tak jít, když jsem toho tolik viděl v tvojí hlavě, že ne?“

Jistě. Jak bys mohl? Dělal jsi mi peklo ze života 70 let a ani před smrtí mi nedáš pokoj.

To ho trošku zarazilo. Nechtěla jsem mu ubližovat, miluju ho přece. Jenže jsem to opravdu chtěla zarazit. Když mi dá pokoj Matt pozdější, přijde mi zase kázat Matt dřívější. „Poslyš, vidím, že jsem ti toho udělal hodně a věř mi, že jsem měl celou noc, co jsme se tu honili, abych o tom popřemýšlel. Chápu, že jsem se k tobě asi nechoval moc dobře, ale snad víš, že mi nic neujde. Ani to, že jsem tě přeměnil já.“

Kruci! Jsem tak pitomá! Je vůbec možné, že přes 200 let starému upírovi, který celý „život“ miluje upíra, co umí číst myšlenky, ujde, že i ten dřívejší Matt umí číst myšlenky? Amaterská chyba, krucinál!

„Ano, amatérská.“ Řekl sladce a já jsem měla sto chutí skočit po něm a alespoň chvíli mít pocit převahy.

„Klidně to udělej. Snad víš, že bych ti neublížil. Kromě toho, myslím, že to není vůbec špatný nápad.“

Až teď mi došlo, že se ho opravdu nezbavím. Budu ho muset vzít s sebou.

„Děláš správně, takže jdeme? Mám hledat svůj pach nebo po něm půjdeš ty?“

„Já si je najdu.“ Řekl jsem naštvaně a vyšla z lesa. Docela dost mi vadilo, že nemůžu běžet upíří rychlostí. Takové zbytečné zdržení!

„Klid! Stihneme to.“ Řekl , když slyšel moje myšlenky. Zavrčela jsem dost hlasitě i na to, aby to slyšeli lidé.

Vydala jsem se jedním směrem a čekala, kdy přijdu na pach své sestry nebo manžela. Došla jsem na okraj Petrohradu. Konečně jsem ucítila stopu. V jednom lese. Okamžitě mi došlo, kam ta stopa vede. Ke mně domů. Nebo teda domů ke staré Alexandře. (tolik se mi to jméno a ten život protivili).

„Taky to cítím. Jdeme?“ zeptal se Matt.

Přikývla jsem a vydala se směrem, kam mě vedl pach Leah a Matta...

Slabý chladný vánek, ani jsem si ho nijak neuvědomoval. Nepřemýšlel jsem, co cítím, obzvláště tady a teď ne. Nebyl ale nepříjemný - jak by taky mohl - celkem jsem si ho užíval, jak si pohrával s mými krátkými vlasy. Už se stmívalo, nastával podvečer, a já tu zase stál. Tak sám, jako socha, kterou tu někdo před dávnými časy někdo zhotovil jako ochránce zdejšího kraje. Ano, byl jsem opět na jednom z kopců za předměstím Vancouveru. Na tom stejném, na kterém jsem stával už tolikrát. Neuvědomoval jsem si, po kolikáté. To nebylo důležité, byl jsem tu, abych vzpomněl na svůj původ, na svého otce, rodinu, na to, co jsem býval. Shlížel jsem dolů na město, a to všechno, abych se udržel tím, kým jsem byl teď.

Asi už to byla nějaká hodinka, co jsem sem opět přijel. Za mnou na odpočívadle u silnice stálo jen moje auto, to bylo vše, čím by mě mohl nějaký usedlík poznat – to by mě ale musel nejprve vůbec někdo pozorovat. Nechtělo se mi po sobě zametat příliš mnoho stop, ta opatrnost ve mně byla pořád patrná. Výcvik Volturiových se nedal popřít. Neměl jsem se čeho obávat. Věděl jsem, že v blízkosti nebyl žádný upír, nikdo, kdo by mě mohl jakkoli ohrozit čí překvapit.

Měl jsem rád tohle město, byl to můj domov. Můj kraj, ve kterém jsem vládnul. Pozvolna jsem se otočil a vracel se k autu. V zapadajícím slunci, které se odráželo od černočerného – perfektně vyleštěného - laku, vypadalo působivě. Při cestě ke straně řidiče jsem přejel levou rukou kapotu směrem k levému zpětnému zrcátku. Cítil jsem dokonalé tvary, které můj Mustang měl. Bylo to pro mě víc než jen auto. Skoro jako kdyby mělo duši, duši koně, která byla vyjádřena i v jeho jméně. Nasedl jsem do něj, nastartoval a uháněl po dálnici na východ. Neměl jsem daný cíl, splynul jsem s ním, nemyslel na nic. Cítil jsem se dobře, začerněná okénka, rudé kožené sedačky, noha na plynu a na tachometru něco kolem 190km/hod. Soustředil jsem se jen na předení motoru, skvělý kontrast se zvukem 500-ti koní. Jen já v širokém okolí jsem mohl naplno vstřebat symfonii, která se tu odehrávala. Objel jsem Calgary a mířil na sever, nechtělo se mi vjíždět do města, užíval jsem si požitek z jízdy večerní krajinou. Teď už jsem mířil do Edmontonu. „Než tam dojedu, bude půlnoc“, říkal jsem si pro sebe, ale je to jedno. Noc mi nevadila, neovlivňovala mé smysly, jako těm, které jsem chtěl zítra sledovat. Měl jsem v plánu pozorovat zítra lidi. Ty hašteřící malé figurky ve světě, o kterém neměli ani potuchy. Někdy bylo fascinující nechat volnost mé schopnosti – pociťovat potenciál některých lidí. Sice jsem nenarazil na silného jedince každý den, ale i tak to pro mě bylo poučné.

Kanadská krajina je pro mě jedna z nejkrásnějších na světě. Pousmál jsem se při pomyšlení na panensky čisté pláže Karibiku, na kterých jsem byl už tolikrát. Tohle ale bylo jiné. Nespoutaná divoká země. Krása spočívala v její síle, tvrdosti. Přitahovaly mě zdejší lesy. Další den jsem se chtěl podívat po okolí. Zajel jsem za Morinville. Nevěnoval jsem pozornost řízení, to přicházelo samo. Přemýšlel jsem, jaký to má všechno smysl, co tu vlastně dělám. Cesta utíkala, kroutila se, ztrácela se, už jsem se zase vzdaloval od civilizace.

Najednou jsem ale něco pocítil. Bylo to slabé, divné. Zastavil jsem u krajnice, vystoupil a ani se neobtěžoval zamykat, žádného člověka jsem necítil. Musel jsem se hodně soustředit, abych mohl rozeznat, co se to se mnou dělo. „Už to mám“, křičely na mě moje instinkty. „Co? Byli tu snad někde v okolí nějací upíři?“ říkal jsem si. Ani bych se nedivil, když už ne tady, kde jinde. Takové příhodné místo, nedivil bych se někomu, kdyby si to tu vybral. To, co jsem cítil ale nebylo typické. Muselo jich tu být víc a co víc – nadaných! Bez přemýšlení jsem se rozběhl tím směrem. Byly to asi necelé dva kilometry. Nechtěl jsem, aby mě někdo z nich ucítil, takže jsem hodlal zůstat tak kilometr od nich. Vyčkával jsem, soustředil se... Nevěděl jsem, co se tam dělo, kdo to byl nebo kde se jich vzalo tolik, ale byla to mocná skupina upírů, to jsem mohl říct hned. Už dlouho jsem něco takového necítil – ta síla.

Náhle se to ale oslabilo. Ztuhl jsem. „A tohle je zase co?“ Co se to dělo? Snad mě neklamou smysly, něco tak důležitého. Nemohl bych je postrádat. „Vzpamatuj se“, okřikl jsem se. Takhle jednoduše mě nikdo ovlivnit nemůže. Vím ale, co jsem cítil nebo spíš, co jsem teď už necítil. Docházelo mi to „Jak mohli jen tak zmizet? Měli snad takové schopnosti, které oklamaly i mě?“ Nechtělo se mi to líbit. Tohle nebylo jen tak a já to tak nechci nechat. Vracel jsem se zpět k autu. Ani jsem nepomyslel na to, že by tam třeba nemuselo být, nastoupil jsem a zabočil na první cestu vedoucí hlouběji do lesa. Namířil si to kolem místa, odkud to vycházelo, pátral jsem po něčem, po čemkoli, co by objasnilo situaci, která se tu před 10 minutami odehrála. „Jen se drž dál..“ napovídal jsem si.

Po hodině jsem toho nechal. Nedávalo to smysl, ale nic jsem neobjevil. Pořád tam někdo zůstával, ale co ti ostatní? Tímhle to pro mě neskončí…

Alexandra

Vzali jsme to oklikou, kde nebyli lidi, takže jsme mohli zase přidat. Čím více jsme se blížili, tím více jsem se začínala bát.

„Klid. Já tě nedám.“ Slyšela jsem ho zašeptat.

Nevšímala jsem si toho. Bála jsem se. Nechtěla jsem potkat nikoho známého. Za celých 200 let své existence jsem se neodhodlala jít sem. Vrátit se sem. V tomhle jsme byly s Leah stejné. Nepřemožitelní upíři, co se bojí vlastní minulosti. Nechtěla jsem se vracet, teď je to poprvé. A oni to všechno zkazí.

Zastavila jsem se. Pach nevedl do domu. Jistě, byli v domě, cítila jsem je všude okolo, ale nejčerstvější stopa vedla dozadu, do lesa. Cítila jsem ale jenom Leah a Matta. Chris, ani Marfe s nimi nejsou.

„Máš docela dobré stopovací smysly. Nezkoušela jsi je někdy upotřebit.“

„Ne.“ A už to ani nebudu mít šanci zkusit, dodala jsem v duchu.
Vydali jsme se po stopách. Bylo mi jasné, že na mě čekají. Věděli, že jdu za nimi. Netušila jsem ale co budu dělat teď. Chris už mi znovu nepomůže. Budu je muset přenést zpátky. Jenže to už se nestihnu vrátit, Matt mě nepustí. Krucinál.

Doběhli jsme asi do poloviny lesa, když jsem je zahlédla. Nebyli ale sami. Byli tři. Zastavila jsem tak rychle, že do mě Matt vrazil. Hned mi pomohl vstát, ale já jsem měla sto chutí utéct úplně pryč. To ne! S Mattem a Leah jsem byla já. Já tehdy. Já…prostě Alexandra. Ne já Lex, ale ona…Alexandra.

Matt mě dotlačil až k nim. Dívala jsem se na ni. Stála tam jako nějaká hrdinka. Určitě už jí všechno řekli. Teď si myslí, že ona všechno zachrání. Ten nádherný život, který bude žít tak dlouho. Hm… Myslet si to může.
Podívala jsem se na Matta a propíchla ho pohledem. Pak jsem se podívala na Leah. Tvářila se nezvykle bojovně.
Znovu jsem se vrátila k Mattovi. Sledoval sice sebe v dřívější verzi, ale věděla jsem, že mě poslouchá.

Tohle ti nikdy neodpustím. Jak jsi mohl? Na co je tady? Proč jsi tu holku přivedl?

„Ty bys mě nechala? Kdyby to bylo naopak. Nechala bys mě zemřít?“

Ano, nechala bych tě. Pokud bys tolik trpěl, nechala bych tě. Pak jsem to domyslela, aniž bych chtěla.

„Tak vidíš, udělal bych to samé. Ale nemám ty nervy, to srdce, chceš-li, abych věděl, že někde umíráš.“

Jděte odsud. Vrátím vás domů, když mi slíbíš, že mě pak necháš jít.

„To jsi se úplně zbláznila? Zešílelas? Tohle ti nikdy nedovolím, slyšíš?“

Pomoc přišla od toho, od koho bych vůbec nečekala.

„Přestaň na ni křičet. Copak nevidíš všechnu tu bolest, co cítí? Jak jsi se tak mohl zachovat? Nemůžu uvěřit, že jsem to já. Hnusí se mi to. Copak nevidíš, co si vytrpěla? Proč ji to neudělat jinak?“ zakřičel Matt po mém boku.

„Ty sklapni!“ zařval na něj druhý Matt. „Tebe se tohle vůbec netýká. Ty nic nevíš. A jsi úplný hlupák, jestli si myslíš, že bych na tohle kdy přistoupil.“

„Nech ji tady měsíc a uvidíš, jak bude šťastná. Ty to zřejmě nedokážeš, ale já šťastnou udělat můžu.“

Už jsem toho začínala mít dost. „Přestaňte o mně mluvit jako kdybych tu nebyla! Teď vrátím tebe,“ propíchla jsem Matta znovu pohledem. „A tebe,“ tentokrát můj pohled zůstal na Leah. „zpátky domů. Pak se vrátím a skončím tuhle šaškárnu. Nechápu na co jste ji přivedli.“ Kývla jsem posměšně k Alexandře.
Otočila jsem se na Matta vedle mě. „Prosím, zaveď ji zpátky domů , a pak se vrať do své chatrče.“

Otevřel pusu, že něco řekne, ale poprvé promluvila Leah: „Lex, ona všechno ví. Ví, že dneska má skoro zemřít, ale že ji Matt stihne kousnout.“

„No to už se teď asi těžko stane.“

„To máš pravdu.“ Nechápala jsem to. Tohle je zase co? Poprvé jsem si Alexandra pořádně prohlédla a nadechla se. Úžasem jsem vykulila oči. „Cos to…?“

„Musel jsem to udělat.“ Odpověděl mi Matt. On už ji proměnil.

„Ty huso!“ zařvala jsem na Alexandru. „Všechno jsi zkazila.“ Až teprve teď jsem si všimla těch oči. No jistě, novozrozená. Jsem pitomá. Nechápu, že já jsem upír. Mé smysly nejsou na nic.

„Nevím přesně, co všechno se ti stalo, ale tohle mi připadalo jako nejlepší způsob úniku. Ostatně, všechno je lepší , než žít takový život. Jestli jsi opravdu já, tak snad víš, co to byl za život. To ani nebyl život. Zajímalo by mě, jestli doma vůbec postřehli, že jsem mrtvá. Vidělas umírat rodiče?“

Mluvila stejně jako já. Taky jsem mnohdy přemýšlela, jestli mě postrádají. No nikdy jsem to nešla zjišťovat. „Ne. Nikdy jsem se nevrátila.“

„Myslela jsem si to.“

„Tohle ať tě ani nenapadne!“ přiskočil ke mně Matt a ten druhý taky, když slyšeli, co jsem měla v hlavě. Můžu se přece vrátit ještě dál, klidně zabránit mému narození.
Najednou mě drželi z každé strany Matt a Leah byla připravená ke skoku. Já jsem hleděla do očí Alexandře.

Uběhlo pár dní. Už jsem to tu celkem znal, jak jsem se pořád projížděl po okolí. Dával si dohromady vše, co mě před týdnem tak překvapilo. Nevím, zda to byla rodina nebo jen skupina upírů, kteří spolu žijí, ale v jednom jsem měl jasno.. Museli to být taky „vegetariáni“. A společně byli určitě nepředstavitelně silní. Cítil jsem tu sílu toho dne, kdy zmizeli. Nevím kam, nevím jak ani proč. Jestli ale disponovali takovými schopnostmi, nebylo by dobré si k nim jen tak vkráčet. „Copak já vím, co jsou zač?“ Na svých cestách jsem neviděl mnoho takových, jako já, natož pak větší skupinu. Téměř dokola mě napadalo, jak by se zachovali Volturiovi, kdyby o nich věděli. Říkal jsem si, že to nemohli vědět. Copak by je jen tak nechali? Nesnažil by se snad Aro o ‚ukořistění‘ alespoň jednoho z nich? Marně jsem vzpomínal na dobu, kdy jsem se ještě vracel do Volterry, jakožto mého domovského přístavu, a nemohl si vybavit, zda bych tuhle skupinku nadaných měl znát. „Byli snad mladší než doba, po kterou jsem pryč od Volturiových? Nebo o nich opravdu nevěděli?“ Asi by to bylo možné. Však Volturiovi taky nevěděli o každém jednom upírovi, co běhá po Zemi. Každopádně mě zajímali, lákali.. „Co si o tom myslet?“

Jako už včera, tak i dnes ráno jsem zajel se svým Mustangem a blízký kopec, ze kterého bylo perfektně vidět na celou krajinu kolem. Ale co víc, hlavně na jejich dům. Měl jsem tu solidní přehled o okolí, líbilo se mi tu. Byl tu klid, žádní lidé, před kterými bych se musel nějak, ať už sebemíň, snažit skrývat. Skrývat to, kým jsem doopravdy byl. Jen tak jsem posedával v autě, motor vypnutý, a poslouchal hudbu. „Damien Rice je na tyhle ‚výlety‘ do přírody opravdu dobrý“ přemítal jsem. Nepatrně jsem zesílil autorádio (ne, že bych to potřeboval, abych ho slyšel zřetelněji) a během vteřiny jsem už ležel na kapotě, opřený o přední sklo. Relaxoval jsem.. Dokázal bych tak ležet zbytek dne a nedělalo by mi to asi potíže. Pozoroval jsem východ slunce. Občas jsem zkontroloval, co se dělo dole. V domě byli opět ti dva, co tu zůstali. Nikdy jsem se za ten týden nepřiblížil příliš blízko, nechtěl jsem je špehovat. Čekal jsem jen, jestli se bude něco dít.. jestli se nevrátí ostatní. Musí to být jedinečná schopnost. „Co jiného to mohlo být? I kdyby běželi té noci, všiml bych si jich. Ale tak to nebylo..“ Věděl jsem, že se budou opět chystat do školy, nechají dům prázdný. Mohl bych se na něj podívat zblízka. Nejít dovnitř, nenechat tam svůj pach, jen ho prozkoumat zvenčí. „Budu muset jednat opatrně. Tohle by ale neměl být problém. Kolikrát jsem něco takového už dělal?“ Počkal jsem, než odjedou. Sjel jsem dolů poblíž, nezastavil přímo u domu. Chtěl jsem jít část cesty po svých. Proháněl jsem se lesem, dokud jsem nenarazil na to místo. Dalo se poznat s klidem jen po čichu. Vonělo. Stál jsem před velkým kamenným domem, pomalu ho obcházel, vnímal jeho tvar... to, co ukrýval. Byl krásný, hezčí, než jsem si představoval. Připadal mi i docela velký. Na to, kolik lidí (upírů) ho v poslední době obývalo.

V hloubi duše jsem je chtěl poznat, seznámit se s někým, jako jsem já. Museli být jiní, když setrvávali v relativně velkém počtu; tedy na upíry. Snad jsem si i přál, abych mezi někoho, jako jsou oni, zapadl. „Možná jsem si to až moc dlouhou dobu nepřiznával.“ Mimo jiné mě taky lákalo objevit jejich schopnosti. „Vždyť takový potenciál se nevidí každý den.“ říkal jsem si. „Co já ale vím, třeba vůbec nechtějí být poznáni, třeba chtějí jen v ústraní žít svůj věčný život. Jak by se zachovali, kdybych se tu jen tak objevil?“ pořád se mi prohánělo hlavou. Pohrával jsem si s myšlenkami. „Počkám.. Musím počkat. Než přijdou ostatní. Zkusím je nějakou dobu pozorovat, udělat si představu o tom, jací jsou. Potom bude třeba snazší, dát o sobě vědět.“ Tímhle jsem se teď ale nechtěl zaobírat.

Když jsem se nabažil toho nového, neznámého pocitu sblížení, nechal jsem se bezmyšlenkovitě unášet zpátky k autu. Ještě chvíli jsem uvnitř přemítal nad poslední hodinou, strávenou v blízkosti jejich sídla, než jsem nastartoval a zamířil si to na hlavní silnici. Za zvuku hudby jsem pak jen uháněl do města..

LEAH

Veděli jsme, že příjde. Dnes. Teď.

Čekali jsme na ni v lese. Ona sama příjde. Jistě už ví, že jsme tady. Změna historie není nic, co by někdo jako Lexy (tedy paní času a prostoru) mohl jen tak ignorovat.
Podívala jsem se na Alexandru. Byla jiná než Lexy. Nemohla jsem přesně popsat čím, ale byla opravdu jiná. V průběhu těch let, než jsme se konečně poznaly si asi prožila dost... a změnilo jí to nějak.

Alexandra ke mě zvedla hlavu. Zpříma mi hleděla do očí. Ty její krvavě rudé nehybné, bez jediného mrknutí oka či jakéhokoliv jiného pohybu - jako socha. Člověka by to mohlo už po pěti sekundách vyděsit.

Všechno pro ni bylo tak nové. Jistě. Vstřebávala to všechno do sebe, jako houba.
Nerada zasahuju do minulosti. Vše, co se stalo se mělo stát a co se stane, se taky stane. To byl pro mě železný a neměnný zákon, ať měl kdokoliv jakoukoliv schopnost, ať si byla sebemocnější... na přirozený chod času a příhod se nemá nic měnit.

A proto jsem byla zprvu proti Alexandřině přeměnění. Ale Matt měl pravdu, Lexy by se snažila jakkoliv tomu zabránit. Nechala jsem to na Mattovi, sama jsem šla pryč. Nemohla jsem vystát, aby ona trpěla a taky jsem nechtěla cítit její krev. Už tak mě její vůně sváděla od začátku, co jsem jí našla.

Poté, když se probudila, jsme jí vzali na lov. Činila se dobře - ale byla pořád žíznivá, pro bezpečnost všech jsme jí drželi mimo město... v naprosté izolaci od lidí.

Matt toho moc nepromluvil. Ani s Alexandrou a už vůbec né se mnou. Čekali jsme a dočkali jsme se.

Kopodivu nebyla sama. Překvapeně jsem vzhlédla, když jsem ucítila Matta. Ale ten byl přece tady - podívala jsem se na toho, co byl u mě. „Ona tě našla!“

„Jo, to se dalo čekat.“ odpověděl.

Zanedlouho se objevili. Lexy oblečená do honosných šatů - podobných těm, co měla na sobě Alexandra. A hned za ní Matt. Ten z téhle doby.

Podobní jak vejce vejci.

Ale i tak se zdál být Matt z budoucnosti trochu překvapen. Já ale pozorovala jen Lexy. Vypadala stejně... no žádný div, je přece upír. Cos čekala?

Překvapeně hleděla na sebe. Tohle nečekala. Začala se s Mattem hádat... do toho se vložil i ten druhý Matt.

A když jsem jí řekla, že vše ví...osopila se Lexy na svoje mladší já. Pak najednou jako by všechna bojovnost vyprchala a Matt zařval: „Tohle ať tě ani nenapadne!“

Chystala se to udělat znova! - proběhlo mi hlavou. Oba Mattové jí chytili každý z jedné strany a zadrželi.

Skočila jsem a byla hned u ní. Zvedla ke mě oči - utrápené a unavené. Myslela to vážně!
Přimhouřila jsem oči a napřáhla pravou ruku. Než stačil vůbec kdokoliv zareagovat, uhodila jsem jí přes celou levou tvář. Sice jí to nebolelo, ale odhodilo jít to hlavu dozádu.

Oba Mattové ztuhli a vypadali, jako by se mě chystali rozcupovat na kousky.

„No a co jako?!“ vyjela jsem na ně dva. „Když se někdo neumí chovat rozumně, tak ho k tomu musíte dotlačit.“

Oba dva pustili Lexy. „A ty myslíš, že tímhle jí pomůžeš?“ zavrčel Matt z budoucnosti a chtěl mě odstrčit, ale v tom ho zastavila Alexandra. Matt překvapeně udělal krok zpět.

„Co to děláš?“ zamračil se na ní.

„Chrání mě.“ odpověděla jsem za ní. „Ona tě ještě nemiluje, Matte, ale mě má ráda. Zcela snadno by tě mohla zabít. Ty ses k ní zatím nechoval nijak mile. To, žes jí přeměnil, ještě neznamená, že tě začne milovat a bude ti oddaná. To ses pěkně spletl. Tys tu jen chtěl počkat na Lexy. Byl jsi rozhodnutý, ji prostě odvést a nemyslet na Alexandru. Já přemýšlela... co by se s ní stalo, kdyby se tu neobjevil současný Matt. Zůstala by tu sama. A tobě by to bylo jedno, ty parchante, ne? Ale uvědomil sis vůbec, že to co se stane s Alexandrou ovlivní budoucí Lexy?!“

„Leah.“ ozvala se Lexy. Stála nehnutě v Mattově náručí, snad si to ani neuvědomovala. A zdálo se mi to nebo se jí opravdu v očích zatřpytily slzy? „Já už takhle dál nemůžu...“

„Nepovídej nesmysly!“ vyštěkla jsem na ní. „Tohle celý je jeden velký nesmysl. Sama dobře víš, co si myslím o zasahování do historie. Je to nepřípustné! Teď ti radím, aby ses s námi vrátila zpět, nebo si mě nepřej.“ vyhrožovala jsem jí, ač jsem neměla čím. Než kdokoliv stačil něco říct, pokračovala jsem: „A nechoď na mě s těmi svými hloupostmi, že takhle nemužeš žít. Můžeš... nejsi sama. Máš mě! já tu budu pro tebe vždycky, v dobrém i špatném. Jsme rodina, sakra. Je tu i Matt zase a já už se postarám, aby ti neublížil, jestli jo... vlastnoručně ho zabiju. A doma na nás čekají Chris a Marfe.“ chytla jsem jí za obě paže a zatřásla s ní. „Je ti tohle málo?“

Lexy vyhrkly z očí dvě velké slzy a jako křišťálové perly stákaly po mramorové tváři. „Máš pravdu.“ přikývla a nechala se mnou obejmout. „Pojďme domů.“ řekla unaveným hlasem. Pak se vzchopila a podívala se na Matta z téhle doby.

„Ne, ne.“ zavrtěla jsem hlavou. „Bude lepší, když si řeknete jen sbohem... žádný jiný řečičky. Jsou jen na obtíž. A jdi s Mattem napřed, já tu mám krátký rozhovor s tímhle.“ ukázala jsem na současného Matta.

Ten druhý Matt přistoupil k Lexy a vzal si jí od svého mladšího já. Nic mu neřekl, jen mu pokývl hlavou a pak odtáhl Lexy pryč.

„Leah?“ vyzvala mě Lexy.

„Jo, jděte... příjdu hned za vámi.“ Počkala jsem, až zmizí... ztratí se v čase a pak se otočila na Matta.

Tvářil se nepřátelsky na mě. Věděla jsem že důvod toho je, že jsem ho nenechala se rozloučit s Lexy.

„Snad bych mě nechtěl zabít.“ řekla jsem posměšně. „Na mě by sis musel přivstat, já bych se nerozpakovala a zabila tě.“ řekla jsem vážně. „Nikdy jsem tě moc nemusela.“ šeptala jsem, ale věděla jsem, že to slyší oba dva. Alexandra byla trochu překvapená, ale nic neříkala. Vůbec toho moc nenamluvila. Však ono to příjde.

„A proč mi říkáš? To má být varování?“ zostražitěl Matt.

„Přeber si to, jak chceš.“ stoupla jsem si zpříma k němu. „Víš, nejspíš to je tím, že jsme si trochu podobní a proto nějak... nikdy jsem tě neměla ani trochu ráda, jediné, co na tobě bylo dobré bylo, žes miloval Lexy. A proto ti radím, aby ses o ní dobře staral.“ poukázala jsem na Alexandru. „Do budoucna toho na vás hodně příjde... a já si tebou nikdy nebyla jistá. Starej se o ní dobře, jednou příjde čas, kdy budeš muset rozhodovat mezi ní a Volturiovými... nevyber si špatnou cestu, Volturiovi nejsou zlí, ale jsou mocichtivý. Lexyina zvláštní schopnost je něco, co by jistě chtěli mít ve své sbírce. Nezavdávej jim jakýkoliv důvod vás najít. Nezaplétej se s nimi, protože jinak už se jich nezbavíš. Jestli se to stane, zjistím to. Pak si tě najdu a postarám se, aby tě Lexy nikdy nepoznala.“ slibovala jsem a myslela jsem to smrtelně vážně.

Otočila jsem se na Alexandru. „Je čas se rozloučit.“ objala jsem jí. „Dobře uvaž o všem, co jsem ti řekla.“ zašeptala jsem jí do ucha, když jsem jí políbila na tvář.

Alexandra poslušně přikývla. „Bude se mi po tobě stýskat... zvláštní a to tě mám teprve poznat.“ pousmála se.

„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“ pokrčila jsem rameny a chystala se odejít, když jsem ještě uslyšela Matta.

„Zrovna jsi změnila historii.“

„Já vím.“ přikývla jsem.

„Říkala jsi, že tohle se nesmí.“

„Někdy se ale musí udělat výjimka. Tos nikdy neslyšel? Výjimky potvrzují pravidlo.“ pousmála jsem se.

„Proč říkáš, že mě nesnášíš a přitom, že jsme si podobní?“

Na to už jsem mu neodpověděla, protože jsem se propadala v koloběhu času. Věděla jsem, že na to jistě sám přišel.

To proto... protože jsem neměla ráda ani sama sebe.

Já už čekala jen na pomstu.

Dělalo mi problém chytit Matta za ruku. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela, protože i tak se divně díval a poslouchal všechno, co se mi honilo hlavou.
Takže jsem se ho chytila a přenesla nás domů. Soustředila jsem se na náš dům a Chrise, vždycky pomohlo, když jsem se soustředila na osoby.

„Jsme zpět.“ Řekla jsem, když jsme se objevili u nás v obýváku. Ve stejnou chvíli jsem pustila Mattovu ruku a stoupla si o krok dál. Víc jsem se na něho nesnažila dívat, protože jsem prostě nemohla. Slyšela jsem Chrise a Marfe. Oba dva byli nahoře. Jakmile zaslechli můj hlas, v okamžiku byli oba dole.

„Kde je Leah?“ vykřikl Chris, jakmile nás zaslechl.

„Jde hned za námi, uklidni se.“ Neušel mi jeho výraz. Tolik se o Leah bál. Nechápu, proč nešel s ní. A taky nechápu, proč už se konečně nedají dohromady jako pár. Pořád chodí kolem horké kaše. Přitom jsou tak zlatý pár.

Marfe stála kousek vzadu a divně se dívala. Byla nesvá. Snažila jsem se o normální tón, ale moc se mi to nedařilo. „Ahoj, už ses zabydlela?“

Zatvářila se ještě divněji. Asi to pochopila jako sarkasmus, přitom já jsem to myslela upřímně. „Jo, už jsem vybalila.“

„Tak vítej do rodiny, ani jsem tě nestihla přivítat.“

„Díky.“

Konečně se objevila Leah. Chris po ní hned skočil a objal ji. Tolik jsem jim to záviděla. Slyšela jsem vedle sebe mírné zavrčení, takové, abych ho slyšela jen já. Nemohla jsem se na něho podívat. Na jednu stranu jsem byla Leah vděčná, že mi v tom zabránila. Cítila jsem minulost, neprožila jsem si ten zážitek, který mě v Rusku přivedl k Mattovi, ale na mojí povaze to nic nezměnila. Měla jsem tu schopnost, že i když se minulost změní, já stejně budu vědět pravdu. Takže mi nebylo o nic líp.

„Nemačkej mě tolik, Chrisi. Ne že by mi to vadilo, ale stejně…“

„Promiň, ale jsem rád, že jsi zpátky. Chybělas mi. Byl to sice jenom jeden den, ale chyběla jsi mi.“

Víc jsem je neposlouchala. Leah se přivítala i s Marfe, ale já jsem prostě byla pořád mimo. Sice už mi nebylo tak jako když jsem odsud utekla, ale pořád mi nebylo nejlíp. Matt to všechno četl v mé hlavě a sám nevěděl, jak se chovat. Přistoupil ke mně blíž, ale já jsem zase uskočila. Sice tak, aby to ostatní neviděli, ale uskočila.

Nešlo o to, že bych ho nenáviděla, ani nic podobného, ale musela jsem být sama. „Prostě chvíli sama!“ zakřičela jsem v hlavě na Matta a otočila se k Leah a ostatním. Zase se všemi bavila jakoby se nic nestalo, zároveň jsem ale viděla ty pohledy mezi ní a Chrisem.

„Ehm…já…půjdu na chvilku ven.“

„Jdu s tebou.“ Řekla Leah a zároveň si ke mně stoupl Matt.
Když to Leah viděla, zavrčela na něj. On jí nezůstal nic dlužný.

„Nechte toho! Chci jít sama. Potřebuju se trošku odreagovat.“

„Jak můžu vědět, že zase nezmizíš a nenapadne tě nějaká taková kravina jako teď?“

Zakroutila jsem očima. Podívala jsem se na Matta. „Slyšíš v mojí hlavě něco v tom smyslu, že bych chtěla ještě něco udělat?“

Propíchl mě pohledem, chtěl se mnou. „Ne.“ Řekl potichu.

„Fajn, ale brzy se vrať!“ řekla Leah.

„Nejsem dítě. Je mi skoro 200 let, umím se o sebe postarat.“

„Do večeře ať jsi zpátky!“

„Jasně, mami.“ Zakřičela jsem a vyběhla ven. Matt mě dohnal hned za domem.

„Počkej na mě, lásko. Prosím tě. Nech mě jít s tebou. Chci být s tebou. Proč mě tak nenávidíš?“

Zastavila jsem se. „Proč bych tě nenáviděla? Miluju tě. To snad víš. Ale nech mě teď prosím samotnou. Pak to proberem, ale teď potřebuji být chvíli sama.“

„Slibuješ, že to proberem?“

„Slibuju.“

„Dobře, kdyby byly nějaké problémy, tak zavolej.“ Políbil mě na čelo a se smutnou tváří se vrátil do domu.

Já jsem konečně mohla být sama. Rozběhla jsem se do lesa a užívala si ten čerstvá vzduch. Asi v polovině cesty jsem se zastavila. Nasála jsem vzduch. Někdo tu je. Upír.
Rozhlédla jsem se kolem a vdechovala. Nikde nic, bylo to jenom chvilkové. Pro jistotu jsem se chtěla vrátit, když se asi sto metrů ode mě objevil. Upír. Stál tam a díval se na mě. Zrovna se chystal něco říct, ale já to ucítila. Byl tím nasáklý. Je od Volturiů. Měl ten pach, prostě italský.

Vůbec nad ničím jsem nepřemýšlela a rozběhla se. Asi nechápal, co dělám a vůbec se nebránil. Prostě jsem po něm skočila.

Nebyl důvod čekat. Zamířil jsem si to přímo k nim, sjel z hlavní cesty a pokračoval dál lesem. Byl jsem rozhodnutý se s nimi dnes poprvé setkat; nečekal jsem, až se vrátí ostatní. Chtěl jsem... Ano, opravdu jsem chtěl. Nemohl jsem se ale zbavit toho divného pocitu napětí, které se při tomhle pomyšlení objevovalo kdesi v mém podvědomí, spolu s instinkty starými celá desetiletí. Tohle jsem cítil, když jsem šel do neznámého. V podstatě jsem nevěděl, co čekat, ale už mi to bylo jedno.

Auto jsem nechal tradičně na kraji lesní cesty, poměrně daleko od domu, kde by se ti dva, co tu zůstali, měli nacházet. „Nemůžu tam jen tak vtrhnout, vkráčet do dveří a čekat vřelé uvítání.“ přemítal jsem. Po chvilce jsem se dostal na pomyslnou hranici, kam jsem vždy chodíval, abych měl jistotu, že mě neucítí. Odtud jsem šel relativně pomalu, ne přímo, proplétal jsem se mezi stromy. Už se dala vycítit jejich přítomnost. Dál jsem se přibližoval, nechával působit pach, který by určitě poznali. Zastavil jsem se za jedním ze stromů a vyčkával. „Co teď? Ještě blíž?“ odhodlával jsem se. Když náhle...

„No to se mi snad jenom zdá. Kolikrát se mi tohle ještě stane?“ posměšně jsem se divil nad okolnostmi, které se děly, kdykoli jsem se zatím přiblížil dostatečně blízko sídla. Vrátili se, nedalo se to zapřít. Opět tak náhle, jak předtím zmizeli. Otočil jsem to o 180 stupňů a uháněl nazpět, o kus dál, než jsem stál předtím. „Tohle mi ještě scházelo. Skvělý..“ protočil jsem očima. Všechny smysly jsem měl v pozoru. Cítil vše, co se tam dělo; naslouchal. Neměl jsem pojem o čase. ‚Vypnul‘ jsem vše, co nebylo zapotřebí. Najednou jsem sebou mírně trhl, lidské oko by to s největší pravděpodobností ani nepostřehlo. Někdo se blížil. Odpojil se od ostatních a směřoval mým směrem. „Celkem zajímavě se to vyvíjí.. Možná příležitost k setkání.“ pomyslel jsem si. „Musí utíkat.“ cítil jsem upíra mnohem blíž. Postavil jsem se z přikrčení. „Stojí.. Cítí mě? Teď už by klidně mohl, natož někdo s jejich schopnostmi, bůhví jakými.“ Nadechl jsem se, jakoby to něčemu pomohlo, a vystoupil zpoza stromů...

Byla to žena, krásná upírka. Trochu mě to zaskočilo. Upřeně na mě okamžik hleděla a pak se ke mně rozběhla. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Na přemýšlení nebyl čas, ve zlomku vteřiny byla už u mě. Nechápal jsem její jednání, ale to už jsme leželi na zemi. Nijak zvlášť jsem se jejímu výpadu nebránil. Taky proto jsem skončil na lopatkách. Držela mi ruce, přes tiché trčení na mě zasyčela. Ihned se ale vzpamatovala, zmateně mi hleděla do očí. A já jí. Neměl jsem situaci zcela pod kontrolou, takže jsem jednal rychle „K čertu s pozdravy.“ teď měla navrch.

„Nepřišel jsem vám ublížit.“ podotknul jsem.

„Vážně, Volturi?“ procedila.

Ano.. musela to cítit.

„Vážně... Jsem jeden z vás... Nemám důvod se proti vám obracet. Chtěl jsem se s vámi jen seznámit.“

„Tak to mi pověz, Volturi... Proč by ses s námi chtěl seznamovat, co? To už o nás v Itálii vědí?“

„Já k Volturiům nepatřím... Už ne. Odešel jsem od nich.“

„A to si jako myslíš, že ti na tohle skočím?“ zavrčela.

„No... Doufal jsem v to. Jsem tu sám. Není důvod mi nevěřit.“

Krátce o tom popřemýšlela. To už jsem ale byl připraven na příležitost obrátit tuhle situaci v můj prospěch. Mírně jsem ji nadhodil, nebylo to těžké s někým takové postavy a přetočil jsem se přes ni. Teď jsem to byl já, kdo držel toho druhého. Vzpírala se. Nechtěl jsem jí ublížit, ale nedala mi moc na výběr. Přitiskl jsem ji k zemi trochu tvrději. Byli jsme si teď mnohem blíž. „Už dlouho jsem nebyl blízko někomu tam půvabnému.“ problesklo mi hlavou. Opět jsme se navzájem jen dívali do očí, čas jakoby se zpomalil. Byla příjemně teplá, voněla.

„Tak to tedy vidím, jak ti můžu věřit.“ opáčila.

„Ale já si nezačal.“ dodal jsem s mírným úsměvem.

Dobře si to uvědomovala. Zase zavrčela.

„Opravdu jsem tu sám za sebe. Ne na příkaz Volturiových. Vím, že se tomu dá těžko uvěřit... Ale neměl jsem čas to vysvětlit...“

„Tak to by si mě mohl teda pustit a můžeme si to vyříkat.“ řekla spíš sarkasticky.

„A kdo mi zaručí, že na mě podruhé neskočíš?“

Nasál jsem její bezchybnou vůni. Kdybych toho byl schopen, určitě by mi z toho naskočila až husí kůže. Bylo poznat, že jí to bylo nepříjemné. „Komu by se taky líbilo, kdyby se po něm válel cizí upír.“ Nechtěl jsem takhle začínat; jestli to mělo tedy pokračovat.

„Dobře... Pustím tě. Nelíbí se mi to o nic víc než tobě.“ lhal jsem.

Sice jsem ji takhle nechtěl držet, na druhou stranu bych u ní mohl být snad věčně. Ta vůně, dokonalé křivky jejího těla. „Hej.“ takhle se rozptylovat.

„Nežádám o nic víc, než abys mi věřila. Nechci ti ublížit.“ opakoval jsem se.

„Vynasnažím se.“

Zlehka jsem povoloval pouta, tvořené s mých rukou. Pak ji pustil zcela. Zvedl jsem se a natáhl jí ruku na pomoc. Podívala se na mě jako by přemýšlela, zda-li ji má přijmout. Nakonec ladně sama vyskočila ze země a stoupla si ještě asi o krok dál...

Nerozmýšlela jsem se a prostě po něm skočila. Upíří smysly mi dovolily si ho prohlédnout, ještě než jsem dopadla na cíl.
Měl dlouhý, černý kabát, tmavé rifle a ruce měl v kapsách. Pohled měl…no řekněme hodně smutný nebo prostě zamračený. Vlasy měl světle hnědé a musela jsem uznat, že má opravdu skvělou postavu. Za jiných okolností by se mi asi líbil.
Než jsem to stihla domyslet, dopadla jsem na něho. Co mě udivilo bylo, že se ani nebránil. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že mě třeba roztrhne a já nebudu muset vymýšlet další plány, jako byl ten velmi chabý s Ruskem
Nebránil se, jen ležel a nechal mě na něm sedět a držet mu ruce za hlavou. Sklonila jsem hlavu a zahleděla se mu do očí. Měl je tmavé, nebyly červené. Takže se neživé lidskou krví, nějaký čas zřejmě.

„Nepřišel jsem vám ublížit.“ Řekl a pořád se mi díval do očí.
Nevěřila jsem mu, ale nemohla jsem nic dělat, protože mi bylo jasné, že by měl roztrhl jediným pohybem. Na druhou stranu nechybělo moc času a musel se objevit Matt, protože jsem ještě pořád nebyla dost daleko na to, aby mě už neslyšel.

Chvíli jsme se dohadovali. Byl cítit Volturiovými, ale tvrdil, že k nim nepatří.Přemýšlela jsem nad tím, když jsem nějak ztratila kontrolu. Najednou udělal něco nečekaného. Trochu mě nadhodil do vzduchu a ani nevím jak, ale najednou jsem ležela já pod ním a on mě držel. Byl na mě ale o hodně víc přilepený než já předtím. Snažila jsem se zpod něho dostat, ale neměla jsem šanci. Nakonec jsem to vzdala a zase se mu podívala do očí. Usmíval se. Normálně se mi smál. Zavrčela jsem na protest.

„Opravdu jsem tu sám za sebe. Ne na příkaz Volturiových. Vím, že se tomu dá těžko uvěřit... Ale neměl jsem čas to vysvětlit...“

„Tak to by si mě mohl teda pustit a můžeme si to vyříkat.“ řekla jsem dost tvrdě a doufala, že ze mě vstane. Matt musel být blízko a kdyby ho takhle našel, určitě by ho roztrhl a to doslova.

„A kdo mi zaručí, že na mě podruhé neskočíš?“ zeptal se a nepatrně se ke mně naklonil. Nasál vzduch. To mě jako očichává či co. Já určitě nesmrdím Itálií. Měla jsem sto chutí mu říct, že z něho cítím i nějakou kůži, zřejmě z auta, ale udržela jsem se. Byl hezký a nechtěla jsem, aby z nás hned byli nepřátelé, tedy než zjistím, kdo je vlastně zač tenhleten… Nakonec ale když viděl, že mu nemíním odpovědět, řekl: „Dobře... Pustím tě. Nelíbí se mi to o nic víc než tobě.“ Zase se usmál. No je to možné? On si opravdu koleduje o další pád přímo na lopatky.

Slíbila jsem mu, že se vynasnažím mu uvěřit a on mě začal pomalu pouštět. Jakmile jsem měla ruce volné, uskočila jsem o kus dál.

Chtěl něco říct, ale já už jsem je slyšela. Blížili se. Natočil hlavu tím samým směrem. „Jak mi to mohlo uniknout?“ zeptal se zmateně.

Netušila jsem, co myslí, ale jedno jsem věděla jistě. Musí odsud vypadnout dřív, než sem ostatní přijdou. Matt určitě alespoň polovinu slyšel a bude mu chtít něco udělat. Znovu chtěl něco říct, ale já jsem rychle začala znovu. „Musíš jít! Honem! Utíkej někam pryč, blíží se moje rodina. Nesmí tě najít.“ Samotnou mě zarazilo, jak rychle a obávaně to říkám.

„Proč? Jsou nebezpeční?“

„Ne, to ne. Nic ti neudělají, ale…“ nevěděla jsem, jak mu říct, že můj manžel má schopnost slyšet všechno a určitě ho zabije, jakmile se k nám dostane.

„Ale?“ zeptal se.

Rozhodla jsem se říct pravdu, alespoň tak ho odsud snad dostanu. „Můj manžel má schopnost slyšet myšlenky ostatních. Blíží se, protože nejsme dost daleko a určitě viděl a slyšel ---to všechno… a….“

„Myslíš, že se ho bojím?“

„No to je mi jedno, jestli se ho bojíš, ale nechci, aby tě roztrhl, tak už zmiz.“

„Nechceš, aby mi něco udělal? No to jsme myslím na dobré cestě.“ Zase se usmál. Kdyby se sem neřítila moje rodina, určitě bych po něm skočila znovu. Měla jsem nutkání to udělat.

„Běž, prosím.“

Zadíval se mi do očí a asi si ověřoval, jestli to myslím vážně či co. „Ne, chci se seznámit.“

„Co?“ vykulila jsem na něho oči. „Zbláznil ses?“

„Já? Ne, proč? To ty budeš muset manžílkovi vysvětlovat, proč jsi po mně tak vášnivě skočila.“

Dráždil mě a za jiných okolností už bych seděla na něm a alespoň facku mu vrazila. Já se ale nedala vyvést z míry. Napřímila jsem se a usmála se. „Fajn. Tak se seznámíme.“

V tom už jsem slyšela prvního blížícího se. Byl to Matt, tím jsem si byla naprosto jistá. Přímo v té rychlosti zaútočil na toho neznámého, jenže ten byl lepší, než jsem si myslela. Ladně se otočil, uskočil za mě, chytil mě kolem paží a otočil mě čelem k sobě. Vykulila jsem na něho oči. On se ale usmál a zase uskočil, protože Matt udělal další výpad. Nějak to nevypočítal a já jsem s ohromnou ranou narazila do stromu a svezla se pod něj.

Chtěla jsem jít s ní, ale ona chtěla být sama. Musela jsem jí respektovat, není přece dítě... jak už řekla, je jí přes dvě stě. Usmála jsem se.
„Čemu se směješ?“ chtěl vědět Chris.
„Ale ničemu... jen, už jsme tak staří.“ odpověděla jsem a ulehčeně se usmála. Byla jsem si jistá, že Lexy už žádné takové blbé nápady jako výlety do minulosti, nebudou napadat. Matt to tak neviděl. Netrvalo dlouho a vydal se za ní.
Ještě jsem s ním nemluvila, proč taky? Není co říct. Nevím, do jaké míry ho moje „rada“ ovlivnila, ale děj se, co se má dít. Však jsem ho varovala.
Nechala jsem se obejmout Chrisem. Nebylo potřeba žádných dalších slov. Prostě mi rozuměl. Pohlédla jsem nahoru do jeho tváře. Tak krásně se usmíval.
„Kolik času uplynulo vůbec?“ zajímala jsem se.
„Dva tři dny.“ odpověděla Marfe. Seděla pohodlně usazená v křesle a vypadala spokojeně. Dařilo se jí asi - ve škole.
„Mohli jsme přijít dřív... přesně do té doby, kdy jsme odešli. Ale pořád je to kratší doba, než která uběhla nám.“ odstoupila jsem od Chrise, ale pořád se ho držela za ruku. Měl jí příjemně teplou, aspoň pro mě. „Osm dní!“ zavrtěla jsem hlavou. „Našli jsme prvně Alexandru - tu minulou a Matt jí přeměnil-“
„Ššš-“ zbystřil najednou Chris.
„Co je?“ nechápala jsem.
„Je tu zase, dnes blíž.“ řekl směrem k Marfe. Ta vstala a pohlédla ven z okna.
„Kdo? Co? O čem to mluvíte?“
„Poté, co jste odešli jsem někoho slyšel... jen slabě, že jsem si nebyl jistý, ale teď..“ vyrazil směrem ven. Já se vydala hned za ním.
Vzduchem vířil Lexyin a Mattův pach. A čím víc byl cítit, tím víc jsem vnímala i někoho jiného. Za chvíli jsme doběhli tak, kde byli a to co jsem viděla mě udivilo i pobavilo.
Někdo cizí - taky upír - zrovna držel Lexy, kterou mu chtěl Matt vytrhnout z náručí a přitom co nejvíc zranit toho cizince. To mu ale nevyšlo, ten cizí upír lehce uskočil a Lexy...
Ona narazila do stromu a svezla se pod něj.
Kdyby byla člověk, tak bych se o ní jistě bála, ale ona jen odhodila dlouhé vlasy dozadu a vstala, jako by se nic nestalo.
Teda stalo, vždyť si tu s ní hrajou jako s míčem! „Matte!“ vykřikla rozzlobeně.
Matt naposledy vrhl zuřivý pohled svému protivníkovi a pak se otočil k Lexy. Chtěl se jít omluvit snad, či jí utěšovat. Nevím.
Já se dívala na toho neznámého a odhadovala ho, kdo to je. Nějaký nomád... snad stopař, kdo ví?
Vypadal docela zajímavě. „Co to vidím, Matte?“ pousmála jsem se. „Takhle se cizinci nevítají. Jsi hrozně nezdvořilý.“ kárala jsem ho jako malé dítě. Ten na mě jen výhružně zavrčel a vycenil zuby.
Chris vedle mě mi stiskl paži. „Leah, on patří k Volturiovým.“ šeptl.
Přimhouřila jsem oči a sledovala toho cizince. „Já se s nimi ještě nikdy nesetkala.“ řekla jsem po chvíli. „Co tu chcete?“
Ten nomád se zasmál. „Nepoučovala jste zrovna vy sama, co je nezdvořilé?“
„To sice ano,“ udělala jsem krok napřed. „ale nemáme rádi, když se někdo vměšuje do našich záležitostí. Což vy děláte zcela obyčejně, ne?“
Cizinci se zablýslo - nebo se mi to zdálo - v očích, ale odpověděl klidně: „Já už jsem tady vaší přítelkyni“ kývl směrem k Lexy a přitom mu v očích hrálo. „říkal, že k nim nepatřím. Už dlouho ne.“ Zdálo se, že mluví pravdu. Jinak, kdyby se o nás dozvěděli, poslali by víc než jen jednoho samotného upíra - ať si je jakkoliv silný a schopný.
„Odejdi, nomáde. Nechceme tě tu.“ povídal za všechny Matt. Lexy vypadala, že by něco chtěla dodat, ale nedostala šanci.
„Jak zajímavé.“ otočila jsem se k Mattovi. „Odkdy tu rozhoduješ ty?“ ptala jsem se ho. On po mě šlehl pohledem a otočil se k odchodu.
„Lexy?“ vyzval jí, aby šla s ním. Ta najednou nerozhodně se podívala na toho nomáda. Jak zvláštní.
„A kdo vy tedy jste?“ zeptala jsem se.
I on se díval za Lexy, která už šla pryč. „Ach, jak nezdvořilé, že jsem se ještě nepředstavil.“
Udělal úkolonu hlavou - někomu by se mohla zdát posměšná, ale líbil se mi. Byl prostě v pohodě. „Jmenuji se Thomas Breadley.“
„A já Leah.“ usmála jsem se. „Nechceš na kus řeči k nám?“ Chris mi silněji stiskl ruku a přitom pořád pozoroval toho cizince. „Klid, já mu věřím, připadá mi v pohodě.“ usmála jsem se. „A kdyby něco... však víš, na mě si nikdo nepříjde.“ zašeptala jsem tak tiše, že mě mohl slyšet jen Chris, který si povzdechl.

„Takže Leah.“ ujasňoval jsem si. Ještě naposledy jsem se krátce podíval po té upírce, se kterou jsem tu byl prvně sám. Přišla i okouzlující. Vracela se zpátky k domu s Mattem. Ihned mi byl povědomý. „Párkrát jsem ho musel vidět u Volturiových. A pak, že se Leah s žádným z nich ještě nesetkala. Musí v tom být něco víc, protože jsem o něm nikdy neslyšel, když jsem pobýval v Itálii.“ docházelo mi. „Možná někdo z Tajných“ probleskávaly mi první myšlenky, co mi přišli na rozum. „To by ale v takovéhle situaci nedokázal tajit věčně.“ Zdálo se mi, že ho dobře znají, „tudíž s nimi musel patrně delší dobu žít, nevím..“ Nechtělo se mi to teď řešit.

„Nechceš na kus řeči k nám?“ zeptala se s milým úsměvem na tváři.

Vyloženě jsem cítil, jak se ten druhý muž, který tu teď zůstal, bál o Leah. „Že by její přítel?“ vypadalo to tak. Něco si mezi sebou prohodili. Nevěnoval jsem tomu pozornost.

„Rád... Ještě bych si ale před tím něco malého zařídil, jestli to nebude vadit. Budu hned u vás. Klidně můžete jít, trefím sám.“ přikývl jsem na Leah.

„Dobře... Budeme tě čekat.“ souhlasila.

Ještě okamžik vyčkávali, jako by se ke mně nechtěli otočit zády, ale pak Leah udělala první krok, následována v těsném závěsu druhým upírem. „Taky jsem jim mohl říct, kam jdu.“ napadlo mě po zlomku vteřiny. „Však to potom poznají.“ Taky jsem se otočil a nasadil tempo k místu, kde jsem obvykle nechával svého Mustanga. Nevěděl jsem, jak dlouho bude první návštěva trvat, takže jsem s opuštěným autem na nezvyklém místě nechtěl pro normálního člověka vzbudit pozornost. Dorazil jsem tam celkem rychle. Nasedl, nastartoval a jel po nefrekventované cestě lesem k sídlu, kde teď už bylo možno cítit všechny upíry plnou silou. V klidu jsem dojížděl k domu, nechal jsem to stát na kraji štěrkové příjezdové cesty před vchodem. Vystoupil a stiskl klíček, centrální zamykání udělalo svoje. Pomalu jsem kráčel ke dveřím, stále si prohlížejíc honosný dům. Ve druhém patře za oknem jsem si všiml té neznámé upírky, jak na mě chvíli hledí. Musel tam s ní být Matt. Nemyslel jsem si, že se ještě dnes uvidíme. Ale to už se otevíraly hlavní vchodové dveře. Ve dveřích se tyčila Leah, v patách opět toho druhého muže. Přistoupil jsem blíž a mírně pokývl na znak, že jsem zpět.

„Pojď dál, nenecháme tě přeci čekat venku přede dveřmi.“ zdvořile mě oslovila Leah.

Ta věděla, jak jednat. Zdála se, že je něco jako jejich řečník. Vše řešila diplomatickou cestou. Tedy to mi na první pohled přišlo jako nejpravděpodobnější.

„Díky za uvítání.“ poznamenal jsem.

Pokývla, jako by to byla samozřejmost. Vešel jsem do haly s nádherně zařízeným interiérem. Takhle jsem si to ani nepředstavoval. Měli to tu krásně zařízené. Pokračovali jsme dál k pohodlně vyhlížejícím sedačkám s malým konferenčním stolečkem.

„Můžeme si sednou?“ pokynula Leah rukou směrem k béžovým křeslům.

„Samozřejmě.“

Ještě, než jsem dosedli, objevila se další upírka, kterou jsem cítil celou tu dobu. Pomalu se k nám připojila a já se představil i jí.

„Zdravím. Jsem Thomas Breadley.“

„Ahoj. Já Marfe, ráda tě poznávám.“

„Tak Marfe a mě už znáš, tady vedle mě, to je Chris.“ Ujala se slova Leah. Ten na mě jen nesouhlasně přikývl.

„Těší mě.“ podotkl. Patrně jen ze zdvořilosti.

„No...“ začala Leah. „Chtěla bych se tak trochu omluvit za Matta. A taky za Lexy. Nemuseli se zachoval hned takhle.“

Zpozorovala můj výraz.

„Lexy... Ta, co na tebe skočila.“ Dodala rychle.

„Ale... To nestojí za řeč, byla to moje chyba. Musel jsem ji pořádně vystrašit. Nechtěl jsem, ale stalo se.“

„Co jsi tu kolem vlastně dělal?“ zeptala se.

Nikomu zjevně nevadilo, že mluví pořád jen Leah.

„Po pravdě... Byl jsem kolem posledních několik dní. Všiml jsem si vás a byl jsem zvědavý. Chtěl jsem vás pozorovat nejprve z ústraní, chápejte, nemohl jsem si být ničím jistý, a potom se za vámi jít případně podívat a seznámit se. Ale bylo to zrovna ten den, kdy někteří z vás... No, zmizeli, nedokážu to jinak popsat. Čekal jsem, co se bude dít... Až do dneška. Omlouvám se, jestli jsem způsobil nějaké nepříjemnosti.“

„Není za co se omlouvat, jen mě trochu mate tvůj původ... Byl jsi Volturi, ale už k nim nepatříš, to se neslyší často.“

„Ano, je tomu vskutku tak. Je to na delší vyprávění.“

„Rozumím. Měla bych zavolat dolů Lexy, aby se s tebou seznámila, jak se patří. Jsou tam nahoře s Mattem zalezlí od té doby, co jsme přišli. Asi se zase chytli.“

„Mrzí mě, jestli je to kvůli mně.“ dodal jsem.

Leah se nesouhlasně zatvářila.

„Dnešek je jen další z důvodů, nemůžeš za to. Matt už to opravdu přehání. Zavolám ji.“

Snad nešla moc poznat má dychtivost opět se setkat s touhle upírkou. „Lexy.“ krásné jméno.

„Lexy, přijď prosím sem k nám dolů.“ ozvala se Leah jen mírně hlasitěji.

Po chvilce jsem ji uviděl na schodech. Dívala se trochu nejistě, jak scházela. Ihned jsem vstal a díval se na ni. Byla něčím zajímavá.

„No... My už se známe.“ lehce jsem se na ni usmál. Přecejenom, podle chování Leah se mohla cítit trochu trapně. „Ale pro pořádek... Jmenuji se Thomas William Breadley.“

Vím, že s pozvám ho k nám domů, se mnou někteří nesouhlasili. Ale sakra, budu si zvát koho chci a zrovna Chris a už vůbec ne Matt, do toho nemají, co povídat. Objeví se jednou za uherský rok a tohle je náš dům. Můj a Lexy. Byla jsem si ale trochu nejistá Lexy. Zdálo se, že jí zaujal. Já si takových věcí všímám - zvlášť u někoho, koho tak dobře znám, si toho všimnu hned.

Mě nijak nerozrušovalo, že je od Volturiových. Nevím proč, ale věřila jsem, že je tu jen sám za sebe. Chris se k němu choval jen s chladnou zdvořilostí. Marfe, která seděla trochu odstrčená, se taky nijak nerozrušovala. Dívala se na něj jen s mírnou zvědavostí.

Zavolala jsem na Lexy, aby přišla. Nevhodné chování se od Matta dalo čekat, nic překvapujícího. Ale Lexy...

Zmíněna pomalu scházela s Mattem v patách. Ten zas vypadal jako bouřkový mrak - jeho zcela obvyklý výraz, když jsem nablízku já. Pousmála jsemse - sice to bylo dětinské - ale ráda jsem ho štvala.

Pozorovala jsem našeho hosta, který upřeně hleděl na Lexy, jako by viděl víc, než jen nějakou upírku. Něco navíc. Pousmál se, když konečně došla k nám a promluvil: „No... My už se známe. Ale pro pořádek... Jmenuji se Thomas William Breadley.“ Natáhl k ní ruku na potřesení, ale pak jí zase odtáhl, když viděl, jak si ho Matt výhružně prohlíží.

„Těší mě, Wille.“ odpověděla Lexy.

„Thomas.“ upřesnil. Že by byl snad háklivý na jméno? napadlo mě.

„Jo, to už jsi říkal, Wille.“ přikývla Lexy - záměrně ho provokovala, pak se otočila k Mattovi a představila ho. „To je Matt Masen, můj manžel.“

Bylo zajímavé je pozorovat. „Posaď se.“ vybídla jsem hosta. „Byl to docela rušný den...“

Chvíli jsme si povídali... já, Thomas a tu a tam Lexy. Chris a Matt nevydali ze sebe ani hlásku. Jim se Thomas nelíbil. Marfe zas nebyla zvyklá zas na společenské konverazace (až do seznámení s námi přece byla většinou sama) - což já sice taky ne, ale kdybych i já ztichla (což se nestalo) tak by tu bylo až moc trapné ticho.

Cítila jsem ve vzduchu určité napětí, jako všichni v pokoji a proto taky Thomas zanedlouho odešel. Pozvala jsem ho, aby ještě někdy přišel. Přikývl, že rád... ale v prvé řadě byl nomád, jistě se někdy tady zastaví, ale je spíš víc na cestách. Stejně tak Chris. To mi připomnělo, že ani on tu nezůstane na dlouho. A i připomnělo, proč vlastně přišel. Kvůli všemu tomu rozruchu kolem Lexyina bláznivého plánu jsem skoro zapomněla, co jsem vlastně měla v úmyslu. Najít toho Francoise. Je někde ve státě Washington. Tak si té vysoké školy moc neužiju. Je načase konečně skončit s přízraky minulosti.

Chris na mě čekal v hale, Marfe už šla do svého pokoje a Lexy s Mattem se vytratili nahoru do pokoje.

„Chrisi? Uděláme si krátký výlet, ne?“ pousmála jsem se.

Chris zůstával vážný, ale odpověděl: „Už jsem myslel, žes zapomněla.“

Vycenila jsem zuby. „Já nikdy, Chrisi.“

„Co Lexy? Marfe? Škola?“ ptal se Chris.

„Oni to pochopí, však to nebude trvat dlouho.“

Alexandra

Zase jsme se s Mattem mírně chytli, ale usmířili jsme se. Když jsme sešli dolů, nikdo tam nebyl. Viděla jsem, že venku už se rozednívá. Na stole jsem našla lístek od Leah. Musím si něco zařídit, Chris je se mnou, nemusíš mít obavy, ozvu se. L.

„Kam šla?“ zeptala jsem se Matta a bylo mi jasné, že to ví.

„Vyřídit si svoje záležitosti. Chris nepřijel jen tak, má novinky.“

„Cože? Novinky? A to mi nic neřekla?“

„A kdy ti to asi mohla říct? Když jsi zmizela nebo když jsi se skoro nechal zabít?“

Zavrčela jsem. „Marfe! Jdeme do školy?“

„Už letím.“ Ozvalo se z horních pokojů a během vteřiny jsme mířily k autu.

„Půjdu lovit, přijdu později.“ Oznámil mi Matt, zatímco jsem nasedala do auta.

V autě jsme obě dvě mlčely a ve škole jsme šly každá jinam. Den jsem přežila stejný jako ostatní. Šíleně nudný, jelikož jsme probírali látku, kterou bych určitě dokázala odvykládat lépe než ten učitel.

Po škole jsem dostala chuť se zase trochu odreagovat. Marfe mi přišla akorát oznámit, že dorazí domů později, takže jsem měla auto pro sebe. Zajela jsem do nejbližšího lesa a sedla si na zem. Roztočila jsem kolem sebe vír a užívala si tu energii. Tolik mi to pomáhala. Během dvou hodin jsem kolem sebe prohnala vánici, sní a i déšť. Až později mi došlo, že je to trochu nepraktické jet mokrá, ale bylo mi to jedno.

Pomalu jsem se vracela domů, když jsem si po pár minutách všimla, že za mnou jede auto. Hlídala jsem ho a zpomalila. Taky zpomalil. To auto mi připadalo nějaké povědomé. Je možné, aby se upír něčeho bál? Hm, asi jo.
Asi po deseti minutách se najednou rozjel a rychlostí blesku mě dohnal. Pak mě předjel. Zahlídla jsem ho asi jen na sekundu, ale okamžitě jsem ho poznala. Thomas Breadley. Ten nový cizinec. Chtěla jsem na to šlápnout a ujet (i když jsem to mému autíčku dělala nerada), ale nestihla jsem to. Na poslední chvíli uslyšela, že brzdí. Dupla jsem na brzdu a zastavila přímo za ním. To bylo o fous.

Vyskočila jsem z auta a Thomas už stál venku, opřený o bok svého nablýskaného auta. „Co to krucinál děláš? Chceš mi zničit auto?“

Mírně pootočil hlavu a prohlídl si mé auto. „Takových je. To koupíš kdekoli.“

Vykulila jsem na něho oči. Arogantní….idiot. Začínalo to ve mně vřít. „Hm, hlavně, že to tvoje je excelentní. Asi mu trochu pocuchám ten lesk.“ Trochu jsem se nahrbila, ale neměla jsem v úmyslu na auto opravdu skočit.

Tímhle jsem ale asi našla jeho slabinu, protože okamžitě vyskočil a než jsem stihla skočit, stál za mnou a pevně mi držel ruce zkřížené na hrudi. Usmála jsem se. Alespoň vím, jak na něj, když bude moc machrovat, jako v tom lese.

„Co jsi to za divošku, když jenom skáčeš? První skočíš po mně, teď po autě. I když musím uznat, že to v lese se mi líbilo víc.“

Úsměv mě přešel. Začala jsem se s ním prát, ale měl pevnější stisk než Matt. Ať jsem použila jakoukoli sílu, neuvolnila jsem jeho paže ani o kousek. Rozčílením jsem začala vrčet.

„Á…malá se nám vzteká. Ono se to umí i zlobit.“

Zavrčela jsem ještě hlasitěji. „Jaká malá? Uvidíme, jak se budeš tvářit , až skočím příště. Ale radím, radši to svý nablýskaný fáro hlídej, protože za sebe neručím.“

„Nepustím tě, dokud neodpřísáhneš, že ho necháš ne pokoji.“

„Odjeď a nechám vás na pokoji oba.“

„Proč? Proč bych měl odjet?“

Rvala jsem se s ním dál. No přece mu nebudu vykládat, že můj manžel viděl v jeho makovici, že se mu líbím a teď se skrz to pořád hádáme.

„No?“ zeptal se znovu.

Vzdala jsem to. Přestala jsem se prát, nemělo to cenu. Je to vůbec možné? Aby byl někdo tak silný? Kolik mu asi je? Ale co…je to Volturi, může mi to být jedno.

„Jo, nechám tebe i tvé auto. Tak už mě pusť a odjeď.“ Tolik jsem se ponížila…ale muselo to být. Musela jsem Mattovi v hlavě ukázat, že mi na tomhle nezáleží. Nemůže přece vidět…ne, dost!

„Co tak najednou?“ zeptal se.

Chvíli se na mě jen dívala, jakoby litovala, že mi ještě něco neudělala. Nevypadalo to, že by chtěla odpovědět.

„Nechci odjet. Minule jsem si povídal hlavně s Leah. Vůbec nic nevím o tobě.“ dodal jsem.

„O mě?“ podivila se najednou. „A co by jsi rád věděl?“ spíš ironicky.

„No ták.. Omlouvám se, jestli jsem se choval nevhodně. Vážně bych vás rád poznal. Nechci být váš nepřítel. Vím, že je to vše naráz, vše tak rychle, ale pro mě to trvá už příliš dlouho. Rád bych už taky měl někoho, nějaké místo, cokoli, kam bych mohl alespoň vzdáleně patřit. A když vidím skupinu, jako jste vy, je to o to víc silnější.“ řekl jsem upřímně.

Naše oči opět splynuly v jedno. Stál jsem před ní, po držení už nebylo ani památky. Sklonila hlavu a ustoupila asi o půl kroku dál. „Jasně, nepřístupná.. Hlavně na ni netlač.“ cítil jsem. Nevypadalo, že by chtěla něco dodat, ne teď. „Je nádherná. Vzpamatuj se, je to upírka, takových jsem už viděl. Tahle je ale jiná. Silná i křehká, mocná i bezbranná..“ nevěděl jsem, co přesně si o ní myslet. Rozhodně si nikoho nepřipouštěla k tělu. „Co bys taky chtěl?“ divil jsem se sám sobě. Něco mě k ní přitahovalo, ale zatím jsem netušil, co by to mohlo být. Přišla mi nesmírně zajímavá. A to nyní stačilo k tomu, abych se s ní cítil dobře. Nezajímalo mě, jestli to někdo zpozoruje. Přece jsem se ji nesnažil hned uhnat pro sebe.

„Zdá se ti, že si tu se mnou můžeš zahrávat?“ obořila se.

„Ne. To rozhodně ně. Prostě bych tě jen rád poznal.“ opravdu jsem se snažil, aby to vyznělo, že to myslím vážně.

Zlehka se opřela o levý přední blatník svého auta.

„No, co nadělám, že?“

Přistoupil jsem blíž, přisedl jsem si nad přední světlo.

„Nechci, abys to brala jako bezvýchodnou situaci.“ podíval jsem se na ni, ale ona hleděla jen do země před sebe. „Nechceš se mě na něco zeptat ty? pobídl jsem.

„Říkal jsi, že jsi odešel od Volturiových... Proč by jsi to sakra dělal? vypadlo z ní.

„No... Je to komplikované. Jeden z hlavních důvodů bylo asi to, že mě už nebavilo dělat Arovi loutku v té jeho spletité hře. To Aro mě tehdy proměnil. Není špatný, jen ho občas ovládá touha po tom, co nemůže mít. A navíc... Nemohl jsem pokračovat o tom, co jsem dělal. Moc dlouho jsem ubližoval nevinným lidem. Tak to dál nešlo.“ zavzpomínal jsem.

Jen mlčky stála a naslouchala mému příběhu. Možná o tom i přemýšlela. Pokračoval jsem, i když na tohle se neptala. Chtěl jsem si získat trochu důvěry.

„Byl jsem proměněn v roce 1860, ve svých 22. Přišel jsem všechno, tedy o to málo, co jsem tehdy měl. Naopak Volturiovi z toho těžili, byl jsem pro ně důležitý a pořád bych i byl, kdybych neodešel.“

„Takže ty máš taky schopnost?“ ozvala se najednou.

„Ano.“ přitakal jsem.

„A mohla bych vědět jakou?“ nejistě se zeptala. Až moc nejistě na charakter, který jsem doposud znal.

„Není to tajemství. Stejně by jsi na to dříve či později přišla. Je to celkem složitá záležitost, trvalo mi dlouho, než jsem se ji naučil obstojně používat. Jednoduše řečeno se jedná o ovládání schopností ostatních.“

Mírně sebou trhla, když si uvědomila můj pravý potenciál.

„Už víš, proč mě měl Aro tak v oblibě.“ po chvíli jsem podotknul.

„Zajímavá schopnost.“ vylezlo z ní jen.

„To bezpochyby je. Nemusíš se ale bát, jde hlavně o obranný potenciál, ne o útočný.“ prohodil jsem na odlehčení konverzace.

„Já se tě nebojím, Voltu-“ okamžitě reagovala. Než ale stačila doříct myšlenku, zastavila se. „Říkal jsi přeci, že tu nejsi, abys nám ublížil.“ dokončila už mírněji. „Pak by tedy neměl být důvod k obavám, že?“

„Ano, to je pravda.“

Možná se mi to jen zdálo, ale řekl bych, že se na mě nepatrně usmála. Bylo téměř nemožně to zpozorovat. Dal jsem jí ještě trochu prostoru...

„Chtěla by ses ještě na něco zeptat? Třeba na něco, co jsi nechtěla před ostatními rozebírat? Nebo tě prostě jen něco zajímá?“

Zamyšleně se na mě podívala. Opět jsem mohl spatřit její krásně oči, když mě napadlo...

„Na druhou stranu, ty jsi mi o sobě ještě nic neřekla. Tolik by mě toho zajímalo.“ přistoupil jsem o krok blíž. „Ale vyber si ty, o čem si chceš povídat. Tedy jestli tě neunavuji nebo od něčeho nezdržuji.“

„Na druhou stranu, ty jsi mi o sobě ještě nic neřekla. Tolik by mě toho zajímalo.“ přistoupil ke mně o krok blíž. „Ale vyber si ty, o čem si chceš povídat. Tedy jestli tě neunavuji nebo od něčeho nezdržuji.“

„Ne to ne. Co tě zajímá?“ nevěřila jsem vlastním uším. Já jsem Volturiovi chtěla říct něco o sobě? Co by na to asi řekl Matt? Nebo spíš řekne, až to uslyší v mé hlavě?

„No nejdřív asi tvé schopnosti. Nechci vypadat, že hned vyzvídám, ale velice by mě to zajímalo.“

Přikývla jsem. „Dokážu se přesouvat v čase, to už jsi zaregistroval. Dokážu se přemístit do kterékoli doby.“

„Jak?“ zeptal se.

Nedívala jsem se na něho. Držela jsem ruce zkřížené na hrudi a dívala se do země. „Myslím na to místo, kam chci, zatočím se v čase a jsem tam. Nebo se taky můžu přemístit k určité osobě. Myslím na osobu, za kterou chci a přemístím se k ní do minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti.“

„To jsou velice užitečné schopnosti. Ale máš ještě nějakou.“ Řekl a bylo to konstatování, ne otázka.

Oči mi automaticky vystřelily nahoru. Jak to ví? To je tak dobrý? To jsou Volturiovi až tak dobří? „Ano, mám ještě jednu schopnost.“ Řekla jsem a pořád se mu dívala do očí. Taky se do mě vpíjel pohledem. Chtěl se zeptat, jakou schopnost mám, ale nedala jsem mu příležitost. Usmála jsem se a zavřela oči. Během sekundy se kolem nás roztočilo skoro tornádo. Neotevřela oči. Užívala jsem si to. Chtěla jsem zkusit tu jeho schopnost. Zaměřila jsem vítr na něho, nechtěla jsem mu ublížit, stejně mu to nemůže nic udělat, maximálně ho to odhodí. Blížila jsem vítr k němu a čekala, co se bude dít.

Najednou začal vír zeslabovat až zmizel úplně. Zmateně jsem otevřela oči a tentokrát se usmíval on. Vír se prostě rozplynul. „Co to…?“

Pořád se usmíval a ve mně to zase začínalo vřít. „Říkal jsem ti, že to neovládám. Prostě je to něco jako moje ochrana. Ale tvé schopnosti jsou velice zajímavé a užitečné.“ Řekl.

Já jsem ale hned začla být podezřívavá. „Užitečné pro koho?“ zeptala jsem se odměřeně a ustoupila o další krok. Stáli jsme od sebe asi dva metry.

„Počkej!“ řekl a natáhl ruku v uklidňujícím gestu. „Nemyslel jsem pro Volturie, samozřejmě. Myslel jsem celkově, že je to užitečná schopnost. Vlastně obě.“

OK. Asi to myslel upřímně. Na lhaní měl až moc upřímné oči. Napřímila jsem se a vrátila se k autu. Pohodlně jsem se opřela zase tam, kde předtím a Thomas se ke mně v mžiku připojil.

„Dobře. Takže tvá schopnost to dokáže zastavit? Všechno?“

„Ano, vše útočné. Neovlivním to.“

„Aha.“ V ten moment mě něco napadlo. Vše útočné. Ale déšť přece není útočný. Znovu jsem se usmála a spustila nejdříve malý a postupně hustý déšť. Ten už ho neminul, to byl normální proces. Takže mu ten jeho černý kabát pěkně promokl. Podívala jsem se na něho a začala se smát. Vypadal jako zmoklá slepice. Na druhou jsem musela uznat, že mu to slušelo i takhle.
Stál vedle mě, ani se nehnul (věděl, že to dělám já) a díval se na mě. Měl takový nějaký pokořený výraz, zároveň jsem ale viděla, že koutek mu taky cuká k úsměvu.
Během chvilky mi došlo, proč se taky usmíval. Chytil mě kolem pasu a přetočil mě k sobě, takže jsem stála těsně u něj a mokla s ním. Nestihla jsem v té rychlosti déšť zastavit.

Teď se začal pro změnu smát naplno on.

„Hm, vtipné.“ Zašklebila jsem se a zastavila déšť.

„No já jsem se náhodou docela dobře pobavil.“

„To jsem ráda, že jsem někomu k smíchu.“ Řekla jsem, ale usmála se taky. Udělala jsem krok dozadu, ale Thomas mě nepustil. Chvíli jsem strnula, ale pak jsem se vzpamatovala a zatlačila rukama do jeho hrudi. Pustil. Takže jsem se zase opřela o auto. „Co víc bys chtěl vědět?“

„Odkud pocházíš?“ řekl po chvilce a divným hlasem.

„Z Ruska. Ve dvaceti letech mě Matt proměnil. Je mi přesně 218 let. Jsem už stará.“ Snažila jsem se to zahrát jinam, aby se nezeptal na tu hlavní otázku, o které jsem nechtěla mluvit.

„Proč tě proměnil?“ jemu ovšem nic neušlo.

Na chvíli jsem zapřemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nebudu rozebírat dopodrobna. „Našel mě polomrtvou, takže mě zachránil.“

Určitě pochopil moji pomlku, takže byl naštěstí tak ohleduplný a neptal se dál na podrobnosti mé proměny. „Ty ale nejsi šťastná.“

„Proč myslíš?“

„Vidím to na tobě. Jsi tak trochu jako já, víš? Připadáš mi tak. Máš sice rodinu, ale stejně jsi sama, smutná a opuštěná.“

„No, tak dost o mě. Nebudem tady přece rozebírat celý můj charakter. Ostatně to se u upíra těžko dělá.“

„Už chceš jet domů?“zeptal se.

Sama jsem nevěděla. Matt ještě doma nebude, Marfe určitě taky ne. „Ne. Můžeme zůstat venku, jestli chceš.“ Matt mě i tak roztrhne.

„Nebude to tvému manželovi vadit?“ zeptal se, ale takovým tónem, že to byla jen otázka ze slušnosti. Upřímně? Vypadal, že je mu to ukradené.

„Bude.“ Ale já bez něj byla 70 let, tak on to snad přežije nějakou tu hodinu.

„Myslel jsem si to. Chtěl bych ti ukázat jedno místo.“

„Místo?“

„Něco jsem tu objevil, když jsem obcházel okolí. Chtěl bych ti to ukázat.“

„Dobře.“

„Auta tu musíme nechat. Poběžíme.“

Přikývla jsem a následovala ho.

Rozběhli jsme se hlouběji do lesa. Bok po boku. Nechtěl jsem ji předhánět, musel jsem se trochu krotit. Držel jsem se s ní, patrně taky neběžela naplno. Auta jsme nechávali daleko za sebou. Vzdalovali se. Netrvalo dlouho a s tímhle tempem jsme se dostali na ono místo. Ve skutečnosti to bylo pěkně daleko od okolní civilizace, už jsem neslyšel žádna auta na silnicích, žádné lidi poblíž, nic takového... Ani jsem neuvažoval nad tím, proč je to místo pro mě tak lákavé. „Bude se jí vůbec líbit?“ napadlo mě najednou.

Dostali jsme se až na vrchol kopce, přesněji na malou mýtinu. Byl to jedinečný kus kanadské přírody, tak pokojný, klidný. Výhled na horizont, tvořený horami a lesy - přesně ty se skrývaly na druhou stranu od města, kam se upíral teď náš zrak - byl úchvatný. Jen jsme tak stáli vedle sebe, mlčky.

„Já jen...“ začal jsem nejistě. „Tohle je jedno z míst, kam jsem rád chodíval, když jsem se kolem vás potuloval. Je tu klid na přemýšlení. Daleko od všech.“

„Je to tu úchvatné.“ řekla. „Na tuhle stranu často nechodím, změnilo se to tu od doby, kdy jsem poblíž byla naposledy. Taky ráda chodívám takhle do přírody, odreagovat se.“ vysvětlovala.

Další potvrzení toho, jaká se mi zdála. Měla o čem přemýšlet; úplně jsem si ji dokázal představit, jak prochází lesy a hledá přitom útěchu. I když jsem ji ještě neznal ani zdaleka tak dobře, jakýmsi zvláštním způsobem jsem s ní soucítil. Nechtěl jí v tom nechat. Porozumět jí. Byla natolik blízko, že bych ji teď mohl chytit za ruku. Ale neudělal jsem to.

Posadil jsem se na jeden ze spadlých stromů. Alex ještě chvíli postávala, jen pozorujíc krajinu. Nakonec si ale přisedla ke mně. Nezvykle blízko, na to, jak předtím byla vždy odtažitá. Ne, že by mi to vadilo. Měl jsem ji rád poblíž.

„Před pár dny, jak jsi byl u nás...“ začala úplně z jiné strany. „Pamatuješ? Řekla jsem ti Wille. Zdálo se, že ti to nebylo moc příjemné. Omlouvám se, jestli jsem si z toho dělala srandu. Já jen...“

„To nevadí“ nezdvořile jsem ji přerušil.

Ale chtěl jsem se ujistit, aby si z toho nedělala hlavu.

„William je jméno po mém otci, se kterým jsem žil předtím, než jsem odešel a následně mě proměnili Volturiovi, respektive Aro. Poté jsem ho už víckrát neviděl. Žili jsme ve Vancouveru, ale já odešel na studia do Evropy. Dlouhý příběh. Nejsme zvyklý, že by mě častokrát nazývali tímhle jménem. Jen zapůsobila vzpomínka. Jestli ale chceš, můžeš mi říkat Wille... Nebo prostě... Tome.“

„Dobře, Wille.“ tančil ji v koutku úsměv. „Je to víc osobnější... William, jméno po rodičích. Ale před ostatními jsi Tom.“ zasmála se teď už víc.

Úsměv jsem ji opětoval. Bylo příjemné dívat se, jak se usmívá.

„Takže to Aro tě proměnil.“ nebyla to otázka, jen konstatování toho, co jsem jí řekl minule.

„Jo... On jediný na mě může použít svoji schopnost. Umí číst myšlenky, když se tě dotkne.“

„Takže alespoň někdo na tebe může.“ hravě dodala.

Zahleděla se do dálky. Chtěla něco říct.

„Tak ven s tím.“ naléhal jsem.

„Ty jsi neskutečný.“ řekla, když jí došlo, že jsem jí prokoukl.

„Takže?“

„Jenom jsem přemýšlela proč by tě Volturiovi proměňovali. Proč by si na tobě neukojili žízeň, jako na každém jiném?“

„Nevím. Patrně jen vycítili můj potenciál. Už v té době tam určitě měli nějakého Lovce.“

„Lovce?“

„Ano. Ty jsi o nich ještě neslyšela? Většina upírů se jim vyhýbá. Jsou to elitní členové rodiny. S podobnými schopnostmi, jako mám já. Aro v nich vidí velkou výhodu.“

Najednou trochu znejistěla.

„My bychom ti v boji asi nedělali větší potíže, co?

„To to opravdu tak vyznělo? Nejsem zas o tolik lepší jak třeba ty. Jen mám dokonalý výcvik.“

„Takže ne...“

„Ne, asi ne.“ přiznal jsem tedy. „Z mé strany se ale nemáš čeho obávat.“

„Já vím.“ mírně se usmála.

Nezdálo se to, ale blížila se noc. Už bylo celkem šero a my pořád seděli na kmeni stromu. „Že by mi už začínala věřit?“ pousmál jsem se v duchu.

„Nebudou se po tobě shánět? Nezdálo se, že by mi moc věřili. A aut si patrně všimnou, nejsou tak daleko domu.“

„Leah si myslí, že jsi v pohodě.“ neodpověděla na otázku. „A to je pro mě důležité.“

Bylo patrné, že jí pořád něco trápí, jen nad tím v poslední hodině nepřemýšlela.

„Však ono se nic nestane, když tu ještě chvíli zůstaneme.“ navrhla.

Začalo se ochlazovat a trochu pofukovat. Ale nám to samozřejmě nevadilo. Nic, ve srovnání s tím, co vydrží naše mramorová kůže.

Teď jsme jen tak posedávali. Já si užíval její vůně. Opravdu mi z nich voněla nejlépe. Nic moc dalšího jsem nevnímal, proč taky. Najednou si přisedla ale blíž ke mně. Zpozorněl jsem. „Co?“ nedávalo mi to smysl. „Opravdu vidím to, co vidím?“ divil jsem se pro sebe. Po obličeji jí pomalu stékaly dvě malé slzy. Přisunula se a opřela se o moje rameno. Netušil jsem, že se tohle může nějakému upírovi stát. Co se jí asi honilo hlavou? Nevěděl jsem, nad čím přemýšlela. Tohle už jsem nemohl ignorovat! Pomalu jsem ji zezadu chytil kolem pasu, objal ji. Zakroutila hlavou, ale ne na vzdor. Přitiskl jsem si ji k sobě.

„Vše v pořádku?“ řekl jsem něžně.

„Jo... Omlouvám se.“

„Není za co.“ já na to a objal ji i druhou rukou...

Alexandra

Seděli jsme na jednom z padlých stromů a já jsem se k němu přisunula. Ani nevím proč. Prostě najednou to na mě padlo a v tu chvíli jsem byla ráda, že se mnou je Will a ne Matt. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a po tvářích mi sklouzly slzy. Viděla jsem, jak znejistěli a trochu ztuhl. Po chvíli se ale zase uvolnil a objal mě zezadu kolem pasu. Chvilku počkal, a pak mě k sobě přitiskl.

„Vše v pořádku?“ zeptal se.

Najednou mi bylo trapně. Asi jsem to přehnala. „Jo... Omlouvám se.“

Chtěla jsem se odtáhnout, ale on řekl: „Není za co.“ A objal mě úplně.

Na chvíli jsem se zamyslela, ale nakonec jsem kolem něho taky ovinula své paže. Po tvářích mi sklouzly další slzy. Slyšela jsem je dopadnout na jeho černý kabát. Určitě to slyšel taky. Vzpomněla jsem si na to, jak mi odpověděl, že by neměl problém s naší rodinou. Myšleno v boji. Trochu mě to zarazilo, ale zároveň jsem tak nějak věděla, že by nám nic udělal. A navíc-Leah mu věřila.

Zase jsem si vzpomněla na všechny ty problémy s Mattem a objala ho pevněji. Jiný upír by s tím možná měl problém, ale věděla jsem, že tenhle je mnohem silnější, než kterýkoli jiný upír, co znám. Po chvíli, nevím jak dlouho to bylo, se trošku odtáhl a povolil stisk mých paží. Trochu jsem je povolila a Thomas se trochu poodtáhl. Zvedla jsem hlavu, a tak se ocitla jemu tváří v tvář. Zadívala jsem se mu do očí a přísahala bych, že jsem v nich něco viděla. Nějaký záblesk, jiskřičku či co, ale něco tam bylo.

„Promiň.“ Řekla jsem a rozhodla se, že to prostě udělám.

„Za co?“ zeptal se trochu svraštil obočí (což dělal vždycky, když něčemu nerozuměl nebo něco nechápal, to už jsem na něm poznala).

Neodpověděla jsem mu. Paže jsem měla pořád kolem něho, takže stačilo jenom nahnout hlavu a prostě to udělat. Nejdříve jsem myslela, že je to jenom něco jako msta Mattovi, ale záhy se to změnilo v něco jiného. Líbala jsem ho a on mě po chvilce taky (asi se musel vzpamatovat). Nejdříve jsem k němu jen přiložila rty, ale po chvilce jsem se ztratila a skoro přestala vnímat. Byla jsem vděčná za jeho paže kolem mě, protože mě podpíral. Po chvilce jsem si uvědomila, že ležíme na zemi. No teda on ležel na zemi, já na něm.

Vzpamatovala jsem se, když na mě dopadly první kapky. Odtáhla jsem se a nevěřícně na něho hleděla. Kapky se postupně začaly měnit v sněhové vločky. Během vteřiny jsem vyskočila na nohy a zůstala stát asi tři metry od Thomase. Zatřásla jsem hlavou. Ne, tohle ne! Co to kruci je? Co je? Tohle je…průser. Moje schopnosti se takhle bouřily jenom když se něco měnilo.

Během mého přemýšlení se sníh změnil zase v déšť. Doslova v liják. Byla jsem mokrá, ale vůbec mi to nevadilo. Viděla jsem na něm, že neví, co se děje. Zase to obočí…
Jako první mě napadl zase útěk, ale ten jsem hned zavrhla. Alespoň něco na rozloučení si zasloužil. Nechtěla jsem utíkat beze slova.

„Já…omlouvám se,“ viděla jsem, že chce něco říct, ale nemohla jsem ho nechat. „Musím jít.“

„Počkej. Co se děje? Co to…?“ zeptal se zmateně.

Ale co jsem mu mohla říct? Sama jsem to nevěděla. Líbám cizího chlapa, manžel to určitě uvidí a něco se děje, protože vlivy se kolem mě neroztočí jen tak. Přála jsem si, aby se déšť změnil v oheň a spálil. Věděla jsem ale, že mi ty plameny nic neudělají.

„Já už opravdu musím jít.“ Řekla jsem skrze déšť. Než stihl něco říct byla jsem pryč. Slyšela jsem, že mě sleduje, bylo mi jasné, že během několika vteřin mě dožene. Nechtěla jsem na něj být taková, ale musela jsem to udělat. Změny v mých schopnostech nikdy nebyly dobrým znamením. Vydala jsem se přímo k našim autům. Nasadila jsem šílené tempo, abych doběhla co nejdál.

Věděla jsem, že tam bude. Vždycky šel za mými myšlenkami, když jsem nebyla s ním. Určitě našel naše auta a vydal se za námi. Skočila jsem doslova do náručí svého manžela.

„Co je?“ zeptal se a položil mě na zem.

„Nic.“ Řekla jsem a otočila se, protože v té chvíli se tam objevil Thomas. „Potkala jsem Thomase, když jsem jela ze školy, a pak jsme se šli podívat támhle,“ kývla jsem směrem odkud jsme přišli. „Něco jsme tam viděli a sledovali to, ale byla to falešná stopa.“ Za ty roky jsem věděla, jak myslet na cokoli, aby Matt neslyšel to, co neměl. Jistě, určitě to někdy uslyší. Jestli se ale máme zase hádat, ať je to doma a ne před Thomasem.

Matt se na mě díval dost nevěřícně. Viděl, že mám v hlavě doslova kolotoč věcí, které jsem dělala třeba pár lety. Věděl, že něco tajím. Odvrátil hlavu a podíval se na Thomase. Chvíli ho sledoval, snažil se mu nabourat do hlavy, ale pak se zamračil. Asi zrovna v tuhle chvíli zjistil, že jemu číst myšlenky nemůže.

„Čím to, že…?“ začal Matt.

„Nikdo na mě nemůže uplatnit svou moc.“ Řekl Thomas a díval se jenom na Matta.

Ani se na mě nepodíval. Tolik se na mě zlobí? Matt po mě střihl pohledem. Kruci. Je to venku. „Pojďme domů, je už pozdě.“ Matt chtěl něco namítnout, ale zarazila jsem ho. „Až doma.“ Otočila jsem se na Thomase. „Díky, že jsi se mnou šel. Ahoj.“ Věnovala jsem mu poslední pohled, ale to jsem neměla dělat. Ta jiskra, co měl předtím v očích, byla pryč. Mračil se. Určitě mě v tu chvíli nenáviděl.

Zklamaně jsem se otočila a utíkala k autu. Matta jsem měla přímo vedle sebe. Nasedla jsem do auta a jela domů. Matt běžel lesem. Když jsem se ve tmě blížila k domu, uviděla jsem ho stát přede dveřmi. Už na mě čekal.

„Díky, že jsi se mnou šel... Ahoj.“ řekla Alex.

Teď jsem jí ale nevěnoval moc pozornosti. Upřeně jsem se díval na Matta. Alex nastoupila do auta a odjela, Matt ji následoval lesem. „Co se to tady děje? To je opravdu tak žárlivý?“ přemýšlel jsem v duchu. Netrvalo dlouho a mě jsem jasno. Dnes to ještě neskončí. „Zajdu za ní.“ Jen se snažila zachránit situaci. Nemohl jsem ji v tom nechat. Matt by ji určitě nic neudělal, ale i tak jsem měl jistou potřebuji ji chránit, být jí nablízku. Usilovně jsem se nažil jí porozumět.

Nebylo kam spěchat, nechtěl jsem, aby si myslela, že ji pronásleduji. Za chvíli jsem opět postával před tím krásným domem. Opřený o svého Mustanga. Bylo to, jako by se dohadovali vedle mě. Slyšel jsem toho mnoho. Nemohl jsem ale jen tak poslouchat. Chtěl jsem to přerušit, tak jsem si to namířil přímo k hlavnímu vchodu. Zaklepal jsem, nebylo třeba zvonit. I tak se dveře již za zlomek vteřiny otevřely. Byla to Lexy, kdo otevřel. Zdála se být nejistá, zmatená, skoro jako by nečekala, že to budu já, i když už musela nějakou dobu cítit, že jsem poblíž. V pozadí byl jen Matt se svým nesouhlasným pohledem. Taky jsem mu jeden uštědřil. Pak se ale mnohem vlídněji podíval na tu, kvůli které jsem přišel.

„Mohli bychom si promluvit?“

Matt mírně vykročil na protest.

„O samotě.“ dodal jsem.

Podívala se na něj, pak zpátky na mě.

„Jo... Myslím, že jo.“

Vyšla před dům a zavřela za sebou. Dál jsme pokračovali spolu. Popošli jsme dal za dům do lesa, kde nás nemohl nikdo vidět ani slyšet. Nyní jsme byli mezi, po lese roztroušenými, balvany. Zastavil jsem se a ona se mnou. Zahleděl jsem se jí do očí. Dychtivá, ale i tak sklonila hlavu a dívala se do země. Já ji jemně vzal za bradu a opět ji zvedl. Pod řasami se jí schovávaly krásné oči, kterých jsem se nemohl nabažit. O vůni jsem ani nepřemýšlel, jako vždy skvělá, přitažlivá.

„Minule jsme něco nedokončili.“ hravě jsem řekl.

Vzal jsem jí obličej do dlaní a prostě ji něžně políbil. Tím jsem situaci moc neulehčoval. Věděl jsem, že je vdaná, ale prostě jsem ji musel dát najevo, jak to cítím. Pak jsem jí levou rukou sjel přes záda až k pasu, přitáhl si ji k sobě. Netlačil jsem na ni, kdyby nechtěla pokračovat, ale vůbec se nebránila.

„Nezlobím se.“ zůstávajíc čelem na tom jejím.

Přitáhl jsem si ji ještě blíž. Mezi námi snad už nebyla ani skulinka. Splynuly jsme v jedno. Zvláštní pocit, cítit opět její tělo. Uspokojovalo mě to. Teď jsem ji políbil o něco vášnivěji. I když bylo bezvětří, mírně se kolem začal vítr zvedat. Najednou jsem ucítil jednu její malou slzu. Ihned jsem přestal a tázavě se k ní obrátil. „Snad jsem nezašel moc daleko.“ pochyboval jsem si pro sebe.

„Promiň.“

„Nic se neděje, to ty promiň.“ odpověděla.

„Nechci, aby ses cítila za něco provinile. Chci ti porozumět. Sice nerozumím tomu, proč jsi odešla... Co přesně se stalo, ale rád bych to pochopil. Můžu za to já?“

„Ne!“ vyhrkla okamžitě.

„Musí v tom něco být. A já v tom hraji taky roli, co? Nerad bych před tím utíkal, co se děje... mezi tebou a Mattem? Omluv mě, jestli je to nevhodné, ale... prostě se mi něco nezdá. Vím, že ho miluješ a on tebe, ale prostě...“

„Je to můj manžel.“ bránila ho.

„Vím, ale taky vím, že tě trápí nejedna věc. Asi mi do toho nic není. Ale nech si pomoct.“

„A jak by jsi mi chtěl pomoct, když tomu ani já sama dobře nerozumím?“ nebyla naštvaná, jen zkrátka konstatovala.

Zakroutil jsem hlavou. Na to jsem neznal odpověď...

„Ale jsem tady, pro tebe, pro vás... Kdyby jsi potřebovala, můžeš s čímkoli přijít.“ pousmál jsem se na ni.

„Cením si toho. A budu si to pamatovat.“ opáčila.

„Neměli bychom se raději vrátit, aby si pro nás nepřišel?“ už trochu volněji jsem nadhodil.

Přikývla. Než jsme vyrazili, tak jsem ji ještě jednou letmo políbil na čelo. Teď už se tomu usmála i ona.

„Jak tohle budu vysvětlovat Mattovi?“ povzdechla si veseleji, spíš pro sebe.

„Mohl bych zůstat a bránit tě.“ žertovně jsem nabízel.

„Mohl by jsi chvíli zůstat.“ nabízela.

„Nevím, jestli je to dnes to nejvhodnější.“

Odvrátila se. Poznal jsem na ní, když byla smutná.

„Myslím ale, že bychom to mohli zkusit zvládnout...“ potěšil jsem ji. „Tak pojď.“ pobídl jsem.

Bok po boku jsme utíkali zpět. Matt už na nás čekal. Nebo spíš 'ještě pořád'. Neviděl nás spolu rád. Raději jsem byl připraven na všechno...

LEAH

Cesta nám do Washingtonu uběhla rychle, letěli jsme letadlem. Po prvním dnu, kdy jsme ho stopovali, jsme dojeli až na Olympijský ostrov. Většinu dne pršelo a bylo zamračeno. Kdybych tu nebyla za „prací“ tak bych jistě uvažovala o krajině a místech tady okolo - bylo přesně něco pro nás.

Do měst jsme vkročili jen málo, skoro vůbec. Co tam taky? Ten upír, kterého hledáme, loví lidi... přece se neubytuje někde ve městě.

Zrovna jsme pročesávali les, Chris na sever a já dál na západ. Měla jsem jen jeho popis, jinak jsem nevěděla přesně jak je cítit, což byla dosti velká škoda, jinak by nám to šlo rychleji.
Najednou jsem ucítila zvláštní pach, jako zmoklý pes, ale nebyl to pes... snad vlk? Vítr ho zavál přesně mým směrem. Mimo to jsem ucítila i upíra.

Nevěděla jsem, čí to je pach, ale je jen malá šance, aby to byl někdo další - jiný upír. Ale zas tolik nás na světě nebylo, aby se potulovali na každým rohu jeden.

Vzala jsem mobil a prozvonila Chrise. Měli jsme dát tomu druhému vědět, až by něco našel. Už je jistě na cestě.

Já dál utíkala a cítila ten pach čím dál intenzivněji. Opravdu to byli vlci, které jsem cítila.
Musela jsem utíkat rychle, aby mi neupláchl, protože jistě už mě mohl zaregistrovat, ač vítr vál proti mě. Možná mám ještě šanci ho překvapit.

Ale když jsem konečně došla na místo, byla jsem to já, kdo překvapeně civěl. To, co jsem viděla, jsem ještě nikdy v životě neviděla.

Z upíra skoro nic nezbylo. Byl už skoro mrtvý, rozsápaný na kusy a to všechno jimi. Vlky.
Ale ne ledajakými. Okolo toho upíra stáli tři obrovští vlci. Odkdy mají vlci takovou sílu, že přemůžou i upíra?

Všichni tři si mě všimli, zvedli hlavy ke mě a skoro naráz vycenili tesáky. Mě ale spíš zaujal ten upír. Byl to on! Francoise. Sotva se mohl hnout, byl doslova roztrhán na kusy.

Kčertu... tolik kilometrů a času pro nic za nic.

„Vy zatracený bestie, to jste nemohli chvíli počkat?!“ zavrčela jsem spíš pro sebe, jsou to přece zvířata - ač neobyčejní - pořád jen zvířata, kteří nemyslí (aspoň ne jak člověk).

Černý vlk, který mi byl nejblíže, varovně zavrčel na odpověď. A pak se stalo několik věcí naráz. Ti vlci vyrazili na mě, byli neuvěřitelně rychlý - skoro jako upíři. Jen sekundu na to jsem ucítila tvrdý náraz a já letěla dobrých pár metrů dál. Než jsem stačila dopadnout, objevil se Chris a silně odrazil toho největšího z vlků dál. Když jsem ze sebe setřepala ohromení z toho, co se stalo, přidala jsem se ke Chrisovi, který stál zrovna těm třem. Zlostně metali ocasem a co chvíli vrčeli. Dlouhé tesáky měli pořád vyceněné a pomalými kroky kolem nás kroužili.

„Co jsou sakra zač?“ptal se Chris.

„To se ptáš ty pravý!“ pousmála jsem se, ale než kdokoliv stihl říct cokoliv, už se vlci zase hnuli. Neměla jsem čas na zbytečné přemýšlení, tady šlo o holý život!

Byli silní a rychlí. Ohnala jsem se po jednom, který se mi chtěl zakousnout do ruky. Rychle uskočil. Sakra. Co jsou sakra zač?

Než jsem se stačila napřímit, zaútočil na mě třetí - taky ohromně velký tmavě hnědý vlk. To je nevýhoda toho, když jsou dva na tři, jeden je vždy v nevýhodě.

A tenhle byl silnější než ten jeho předchůdce. Jeho náraz mě odhodil proti stromu. Tak už dost! Kvůli tomuhle jsem se nevláčela přes celý Státy. Nedotkla jsem se ještě ani země a už jsem letěla zpět proti tomu hnědému vlkovi. Byla jsem opravdu naštvaná a podle toho se začalo kolem mě měnit i počasí. Nebe rychle zmavlo a začalo se blýskat. Ale nepršelo.
Hromy a blesky řádily v souznění s mojí dosavadní náladou.

A pak se stalo něco, čemu bych nikdy nevěřila, kdybych to na vlastní kůžu neucítila. Cítila jsem okolo toho vlka magickou sílu. Takovou jakou cítím i u upírů se schopnostmi, předtím než se jich dotknu. Povedlo se mi obtočit kolem jeho krku ruce a pak už jsem jen stiskla. Cítila jsem, jak do mě proudí zvláštní energie. Něco úplně nového, něco neznámého a taktéž i spalujícího.

Vykřika jsem. Vlk zavyl.

Všechno se zastavilo. Najednou bylo ticho, Chris i ti dva ostatní vlci přestali a zděšeně zírali, hromy a blesky též ustaly. Hrobové ticho, až na nás dva. Já ho nemohla pustit, nemohla jsem se hnout. Ale tolik to bolelo. Připomnělo mi to moji přeměnu. Ten spalující jed jak proudil mými žilami.

Najednou jsem cítila, jak se vlk přeměňuje. Srst z něj opadala, chvěl se jako by jím třásla zimnice i horečka zároveň a celý se přeměňoval na... člověka!

„Chrisi!“ zachraptěla jsem tiše, když už se mi zdálo, že ztrácím vědomí.

Jak může upír cítit bolest? Jak může zratit sílu? Jak může omdlet?

Poslední, na co jsem si pamatovala bylo, že jsem cítila, jak mě něčí ruce odtahujou od toho vlka-člověka.

*****

Když jsem se probudila, bylo mi jako by mě přejel tank. Všechno mě bolelo. Překvapeně jsem otevřela oči. Věřila jsem, že mám každou kost v těle zlomenou nadvakrát.

Zaúpěla jsem, nemohla jsem pohnout ani rukou, aniž bych necítila tisíce jehliček na tom místě.

Nasucho jsem polkla. „Chrisi?“ zavolala jsem šeptem. Nikde jsem ho neviděla. Ani ho necítila. Neslyšela.

„Leah!“ ozvalo se nedaleko ode mě a záhy nato se v mém zorném poli objevil Chris.

Sotva jsem ho uviděla, už mě polovina bolesti, kteoru jsem cítila opustila. Pokusila jsem se usmát, ale pak mi pomalu docházelo, že je to něco špatně.

Jaktože jsem cítila fyzickou bolest? Proč jsem necítila ani neslyšela Chrise, když byl jak se zdá jen pár metrů ode mě?

Začínala na mě doléhat panika. „Chrisi!“ zašeptala jsem řezavým hlasem. „Co-co se to tady děje? Co to se mnou je? A kde to jsme?“ nervózně jsem těkala po světlém pokoji a pak se vrátila pohledem ke Chrisovi. I on vypadal nějak jinak. Nebo to já přestala všechno vnímat tak jak dříve?

Chris si přisedl ke mě tak, aby měl hlavu na úrovni té mé. „Leah, teď se prosím uklidni, jsi zraněná. Máš zlomená žebra a nespočet modřin a povrchových zranění na těle.“ šeptal tichým hlasem.

Zamračila jsem se na něj. „O čem to mluvíš? Co se stalo?“ snažila jsem se vstát do sedu, ale neměla jsem na to sílu. Nezvedla jsem ani hlavu, beztoho že bych neucítila bolest. Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem dýchat.

Někdo cizí vešel dovnitř, já si ho sice nevšimla, ale Chris hned zvedl hlavu směrem k nově příchozímu, který zaťukal na i tak otevřené dveře.

Vypadal jako upír.

„Dobrý večer.“ pozdravil. „Tak jste se konečně probrala.“ usmál se mile. „Jistě jste asi velice zmatená, všechno vám vysvětlím. Sám to sice nevím jistě, ale mám jistou teorii... mimochodem, já jsem Carlisle Cullen.“ představil se ten blonďatý upír. „Jste teď u nás doma.“

„Co se mi stalo?“ vydala jsem ze sebe namáhavě.

„No, zjednodušeně by se to dalo říct, že jste se díky své schopnosti vrátila do lidského stavu.“

Němě jsem otevřela pusu, ale zase jí sklapla. Nevěděla jsem, co říct. „To je nemožné!“ odpověděla jsem nakonec.

„Jak se zdá, tak ne... máte tmavě hnědé oči, srdce vám buší i krevní koloběh se dal do pohybu.“ odpověděl. „Máte zlomené kosti a povrchové zranění... nevím, jestli jste zpátky člověkem, ale jistě už nejste upírkou, takovou jakou jste byla.“

Zavřela jsem oči. Tohle je jen sen. Není to pravda!

„Ale není to na trvalo. Myslím, že se to vrátí zpět do normálu, jen nevím kdy.“

Alexandra

Doběhli jsme zpátky k domu a pořád stál před domem. Viděla jsem jeho polohu nebo spíš pozici. Byl připraven k boji. Zatímco jsme se blížili k domu, viděl v mé hlavě všechno. Promlouvala jsem k němu v duchu, ale buďto mě neposlouchal nebo to prostě nechtěl slyšet.
„Prosím tě promiň. Nic to nebylo. Přísahám, nevím co to se mnou je. Odejde pryč a už se nemusí vrátit, tak se prosím tě uklidni, lásko.“ Opakovala jsem v duchu, ale čím víc jsme se blížili, tím víc se můj manžel hrbil.

Běželi jsme celkem volným stylem, ale poblíž domu jsem zrychlila. Thomas to uviděl a hned mě dohnal. Chytil mě za ruku. Nějak jsem snad konečně dostala rozum a setřásla jeho ruku. Konečně jsem to zase začínala být já. Co to se mnou je? Miluju přece Matta! Jenže čím to, že mě ten cizinec přitahuje? Co se to se mnou kruci děje?

Když už jsme byli pár metrů od Matt, Thomas začal zpomalovat a já zrychlovat. Doskočila jsem přímo před Matta. Byl pořád nahrbený a chystal se na Thomase skočit. A pak asi i na mě. Nikdy neodpouštěl. Stála jsem před ním. Natáhla jsem ruku a dlaní ho pohladila po tváři. Čekala jsem, jestli se aspoň trochu uklidní. Zabralo to, napřímil se, takže jsem mu viděla přímo do očí.

Stáli jsme naproti sobě a upřeně si hleděli do očí. Měla jsem tu výhodu, že jsem mu mohla říct cokoli jsem chtěl a nikdo o tom nemusel vědět. „Omlouvám se. Opravdu mě to mrzí. Slibuji, že už se to nebude opakovat,“

Zakroutil hlavou, ale nic neřekl. „Chceš abych tě prosila? Nebudu ti připomínat, co jsi udělal ty. To je ostatně jedno, stejně mi smažeš paměť a já tady budu zase staletí čekat. Nebudu před tebou klekat, to snad víš. Na to jsem moc hrdá. Já ti taky nevyčítám, co dělal v Itálii. Úplně čistý taky určitě nejsi.“ Jako vždy. Věděla jsem, že je to jenom moje vina, ale stejně jsem to shazovala na něj. Jistě, nepřipomínala jsem, co mi dělal 70 let, ale musela jsem to alespoň naznačit. Za to jsem se cítila ještě hůř. Určitě to taky slyšel. Byla jsem si 100% jistá, že za staletí jeho existence jsem právě já ten, kdo má nejhorší mysl. Teda miliony stupidních myšlenek zaráz. Byl ale vždycky gentleman a na moje výlevy si nikdy nestěžoval.

Udělal krok ke mně a chytil mě za paže. Mírně mnou zatřásl a řekl: „Snad si nemyslíš….Jak tě vůbec mohlo jen napadnout, že bych ti byl kdy nevěrný? Posloucháš se vůbec? Myslíš, že jsem si jel do Itálie užívat?“ pohlédl na mě s odporem a zase mě pustil.

Bylo mi ze mě samotné hrozně. „Udělej to!“ řekla jsem už nahlas. „Vezmi mě do Itálie!“

„Zbláznila ses?“ vykřikli oba zároveň. Až teď jsem si vzpomněla, že za námi stojí i Thomas. Nemohla jsem se ale otočit, protože jsem upřeně hleděla do očí Mattovi.

„Ne, půjdu s tebou. Nebo prostě za tebou.“ Otočila jsem se k Thomasovi. „Mohl bys prosím zkusit udělat tu věc, aby na mě nemohl použít svoji moc?“

Zamračil se, ale přikývl. „Zkusím to.“

„Neopovažuj se!“ zařval Matt na Thomase a skočil po něm. Nestihla jsem mu v tom zabránit. Bohužel ani Thomas tentokrát nestačil uskočit. Matt dopadl přímo na něj.

„Matte, nech toho! Slyšíš?!“ křičela jsem na něho, ale on mě neposlouchal. Vypadalo to, že Thomas se jenom brání Mattovým výpadům. Napadlo mě, že jsem fakt pitomá, co to zase dělám za pitomost?
Musela jsem něco udělat, přece je nenechám, aby tu na sebe vrčeli. Zhodnotila jsem situaci a při vhodné příležitosti jsem mezi ně skočila. Matt hned vytušil můj záměr, takže ještě než jsem mohla dopadnout na nohy, už mě držel za zády, aby mi Thomas nemohl nic udělat. Zbláznil se? Vždyť ten by mi nic neudělal. „Matte, prosím tě…“ nenechal mě ani domluvit, slyšel to v mojí mysli.

„Nepleť se do toho, prosím tě! To je jenom mezi námi.“
„Co je mezi vámi? Vždyť Thomas ti nic neudělal a nevěřím, že se chceš jen tak bít.“

Na chvíli zaváhal, ale svou polohu stejně nezměnil a dál na Willa vrčel. Chtěla jsem znovu zasáhnout, ale nevěděla jsem jak. Kdyby tu tak byla Leah, ta by je snad roztrhla za takovou pitomost. No alespoň by věděla, jak je usmířit, mě nic nenapadalo.
Najednou jsem v hlavě ucítila tlak. Nevšímala jsem si toho, protože jsem na to byla zvyklá, byla to další vybočenost z mých schopností. Vždycky, když se nějak výjimečně moc měnila historie nebo současnost, cítila jsem to a musela jsem se pořádně soustředit, abych pochopila, o co jde. Jenže teď jsem na to neměla čas. Matt na Willa pořád dorážel.

Couvla jsem o dva kroky, protože jsem ještě pořád stála za Mattem a chtěla jsem mezi ně vlítnout. Matt to hned uslyšel a otočil se, aby mi v tom zabránil, jenže asi v polovině mého skoku se stalo něco nepředvídaného. Tlak v hlavě byl takový, že jsem se nemohla na nic soustředit, natož pak na skok. Z výšky asi 5 metrů jsem začala padat k zemi. Matt cítil ten zmatek v mé mysli a viděl, že padám, takže jsem na zem ani nestihla dopadnout. Okamžitě mě zachytil a klekl se mnou k zemi. Neviděla jsem ho. Něco se rapidně měnilo a já jsem se nemohla pořádně soustředit. Netušila jsem, na co se vlastně zaměřit. Snažila jsem se zaměřit na určité věci, na určité lidi a konečně!

Byla to Leah. S Leah se něco dělo! To s ní se něco děje. Doufala jsem, že se zase nepřemístila do jiné doby, mohlo by trvat i delší čas, než bych ji našla.

Slyšela jsem Thomase, jak něco říká, ale neslyšela jsem ho. Vnímala jsem to jenom jako pozadí, snažila jsem se vycítit, co je s Leah. Na nic jsem nepřišla, mohla jsem si být jistá jen tím, že je problém u mé sestry.

Otevřela jsem oči a nad sebou uviděla ty dva. Nehádali se, no super. Aspoň něco.

„Co s ní je?“ zeptal se Matt pohotově.

„Nevím, něco se změnilo. Je to divné. Necítím ji, nemůžu ji najít.“ Hned jsem zapřemýšlela, jestli s sebou má alespoň Chris mobil. Ještě než jsem to stihla domyslet, Matt byl pryč.

„Co se to děje? Co je s tebou?“ zeptal se Thomas a pomohl mi vstát.

„Nevím přesně. Měl bys teď jít, opravdu se teď nemůžu rozptylovat.“ Stoupla jsem si o krok dál, abych byla schopná normálně uvažovat.

„Ne, teď nepůjdu.“

Z domu jsme uslyšeli Mattovu odpověď-zavrřčení. Během vteřiny stál zase vedle mě a podával mi telefon.

„Díky.“ Vděčně jsem se na něho podívala.

„Zajímalo by mě, co zase vyvádí.“

„Jo, to mě taky,“ odpověděla jsem a bleskově vytočila Chrisovo číslo.

Maja Samantha

"Já jsem zapomněla koupit cukr..."
"Kam, že jsem to měl jít?"
"Je to blb, jak já ho nenávidím."
Jak hrozně mě bolí hlava. Někdy je čtení myšlenek k užitku, teď mi připadá, jak kdyby se mi měla rozskočit hlava. Sama vím moc dobře, že nemůžu chodit do velkých měst, ale proč sem teda lezu? Je to jak nemoc, jak závislot, kterou nemůžu nikdy porazit.

Sedla jsem si na lavičku v nějakém parku, ani přesně nevím, ve kterém městě to bylo. Přesto tu bylo tolik hlasů, tolik života. Života, který bych mohla ukončit pouhou myšlenkou.
Lidé byli tolik předvídatelní, nemusela jsem je pořádně znát. Pořád to samé, pořád starosti, starosti a starosti. Na nic jiného nemysleli.
Nikdy nepomysleli na své lásky, na to, co by mohli ztratit, kdybych chtěla. Ale já nechtěla. Sama jsem moc dobře věděla, jaké to je někoho ztratit.
Chtěla jsem se mstít, ale neměla jsem komu. Všichni mí přátelé mi říkali, že by mě moje láska už měla opustit, ale pro mě nic čas neznamenal. Proč se říká, že časem zapomeneš, když to není pravda? Proč mě musí tolik trápit vzpomínky na to, co se stalo?
Položila jsem si hlavu do dlaní a začala jsem pomalu rozeznávat hlasy. Začínala jsem cítit jejich těla. Věděla jsem, že někde blízko je nějaký upír, který není vegetarián, a ani k tomu nesměřuje.
Stále se zavřenýma očima jsem vstala. Podle jeho mysli se k němu musím dostat. Musím se hlavně soustředit na jeho hlad, na jeho krvelačnost. Jeho myšlenky ho prozradili, ač on sám o tom nevěděl. Měl hlad, a já tomu chtěla zabránit. Nechci, aby zemřel obyčejný člověk zbytečně.
Rozeběhla jsem se lidskou rychlostí, běžela jsem jen chvilku. Než jsem konečně mohla otevřít oči. Musím běžet postraními uličkami, abych se k němu dostala co nejdříve. Musím to stihnout.
Zabočila jsem za roh, rozhlédla jsem se, jestli si mě někdo náhodou nevšim a rozeběhla jsem se plnou rychlostí. Netrvalo to ani deset minut, když jsem jeho myšlenky uslyšela zřetelněji. Zastavila jsem za rohem a poslouchala jeho vnitřní hlas.
"Už tudy brzo půjde. Vím to, viděl jsem to." skřehotal i svým vnitřním hlasem a já se otřásla odporem. V tom jsem zaslechla kroky. Byly to boty na podpatku, takové KLAP! KLAP! To poznám kdekoliv.
Byla to mladá dívka, která šla domů z práce. Měla strach, nebylo už zrovna moc světlo a ona se opravdu bála. Vždycky chodila přes hlavní ulice, ale dnes potřebovala stihnout autobus. Pospíchala, ale to jí nebylo nic platné.
"Konečně ji dostanu." znovu zaskřehotal a já vylezla zpoza rohu.
"Nech ji být, rozumíš?" křikla jsem na toho odporného, špinavého a hodně hladového upíra. Ten se na mě podíval, jako co si to dovoluji a najednou se tam objevila ta dívka.
Všimla si nás a ztuhla. "Utíkej, ty hloupá!" stačila jsem křiknout, než jsem skočila na toho špinavce. Holka začala utíkat pryč a já jsem se mu zakousla do krku. Prudce jsem škubla, a odtrhla mu velký kus těla.
Myšlenkami jsem ho donutila, aby se neškubal, a já mohla pokračovat ve své práci. Za pár chvil bylo po něm, já vytáhla z kapsy zápalky, ze všech koutů jsem vyhrabala nějaké to listí a všechno jsem hodila na hromadu. Škrtla jsem sirkou a hodila ji na hromadu. Rychle to vzplálo a já si oddychla.
Další upír byl zkrku. Až teď jsme si uvědomila, že se mám komu mstít. Těm, co prahnou po lidské krvi, místo po zvířecí. Ti si vybrali špatnou cestu. Nikdy nehodlali ani zkusit tu možnost, být vegetariánem, odpuzovalo je to. Občas jsem jim dala příležitost, většinou ji odmítli. Museli zaplatit.
Možná jsem byla bezcitná, ale měla jsem důvod.