FF - RODINA MASENOVÝCH

Sem budeme psát společnou povídku.



Komentáře, dotazy a vše ostatní, co se bude vztahovat k povídce napište prosím do Dodatků.

Sem jen PLYNULÁ POVÍDKA bez komentů, v jiném případě budou smazány a přesunuty do Dodatků. Tam taky se zapište vy, kdo chcete taky se přidat k povídce a vymyslete si svou postavu.

Alexandra

„Lexy! Kde zas jsi? Už musíme jít!“ Ozvala se mi asi 200 metrů za zády moje sestra Daniela.
„Neruš.“ Zašeptala jsem a dál se soustředila. Seděla jsem uprostřed obrovského lesa, ruce jsem měla položené na kolenou a soustředila se. Jenom tak se můžu odreagovat.
„Musíme jít,“ odpověděla mi už měkčeji moje sestra Leah. „prvák čeká.“
Už zase. Zase jsme se přestěhovali a zase začínáme v nové škole. Jelikož jsem zůstala navždy dvacetiletá, musím chodit většinou na střední školu. Sem jsem ale šla na vysokou. No, těžko mi věřili, že už jsem tak dospělá, ale co je mi po lidech.
Po tom, co Matt odešel, jsem se chtěla na život mezi lidmi vykašlat úplně. No, nemohla jsem to udělat Leah a Dany.
Jedině tady jsem se mohla uvolnit a soustředit se na přírodu a moje nitro.
„Kruci, Lex! Zvedni ten svůj zadek!“ Zahřměla Daniela tak hlasitě, až jsem cítila jak se zachvěla zem.
Naštvala mě tím, protože moc dobře ví, jak mi to vadí a vždycky to udělá. Já zas ale vím, že ona nesnáší moc velké vedro (na rozdíl ode mě a Leah, které už jsme zvyklé z Egypta), a tak jsem zavřela oči a pohla s mraky. Ty se rychle zatřepetaly a udělalo se šílené vedro.
„Nech toho! Musíme do školy.“
Přidala jsem ještě na intenzitě a mohlo být už dost nad 35°C. Když jsem viděla, jak hodně zle jí to dělá, nechala jsem toho a vrátila slunce do předešlé intenzity.
„Vím, že nechceš jít a vím, že bez Matta tě to nebaví, ale snažit by ses mohla. Budeš žít věčně, takže by sis už mohla začít zvykat.“ Řekla stejně uštěpačně Daniela.
Vstala jsem a dost hlasitě zavrčela. Jí se to mluví, ona nemusí mezi ty puberťáky.
„Nechte toho. Pojďme nebo přijdeme zase poslední.“ Zavelela Leah.

Sic jsem byla nejstarší - po upírských letech - někdy jsem si myslela, že jsem snad s myslí na tom hůř, jak Claudie. A to jí nechci urážet, ten malý andílek má všech pět pohromadě, až mě mnohdy udivuje na její věk.

Nejspíš ten můj pocit je z toho, že všechny ostatní Masenovi jsou prostě živější a veselejší než já. Vzhlédla jsem od svého místa k sestrám, které se zrovna objímali.

Takové jejich neshody jsou na denním pořádku, ale stejně jak rychle příjdou, tak stejně zmizí. Usmála jsem se pro sebe.

Zrovna jsme měli jít do škol a Daniela do práce, když jsme si všimli, že je Lex pryč. Docela snadno jsme jí našli, v lese. Hledala klid... od neúspěchu z hledání Matta.

Sice jsem se s ním znala - pár desítek let - řekli byste si, že to je dost dlouho se spřátelit... ale ne. Pořád to pro mě byl cizinec, ale hlavní bylo, že milovat Alex stejně jako ona jeho - aspoň jsem si to myslela, dokud neodešel.

Zatřásla jsem hlavou, nemá smysl se tím zatěžovat - sama mám přece vlastní starosti, a jestli Chris zavolá... ne, určitě zavolá. Obrátila jsem se k cestě zpátky k našemu domu, aby si nevšimly, jak se tvářím. Vyšla jsem zpět jako první a přede mnou se objevil nás nový dům. Byl opravdu krásný, větší než ten předchozí.

Tady v Kanadě se nám povede dobře, pomyslela jsem a jen tak se podívala na hodiny na rukou. Překvapeně jsem zamrkala. Bylo za pět půl osmé. A sakra. V osm máme být už ve škole! A co teprve Daniela?

"No ták dámy, hněte sebou!" zavolala jsem na ně. Na příjezdové cestě stály dvě auta. Danielino a můj modrý Chrysler. Navrhla jsem Lex, se svézt se mnou, přece jen dvě luxusní auta by na univerzitě vzbudila větší rozruch než to jedno. Když jsem sestrám připomněla, že nás tíží čas, tak se už dali do pohybu. Do pár minut už v domě nikdo nezůstal. Daniela odvezla své dcery sebou, a já hned po ní s Lex jela ke škole. Náš dům byl od školy přece jen trochu dál, ale do dvaceti minut jsme tam byly. Lex byla celou cestu zamyšlená, stejně jako já a v tu chvíli jsem byla ráda, že neumí číst myšlenky.

Zastavila jsem před mostrózní budovou školy a povzdechla si. Škola nevypadala zrovna vábně, spíš odrazovala. Byla to stará tmavá stavba z předminulého století a jen těžko byste hledali na nic něco "milého". Byl tak trochu strašidelný - řekli by asi lidé. To pravé pro nás - pomyslela jsem si ironicky v duchu.

"Vypadá hůř než prvně, nemyslíš?" vydechla Lex překvapeně.

"Si taky říkám." přikývla jsem a vystoupila. "Ale pověst má vynikající, až mě to překvapuje." usmála jsem se.

I Lex vystoupila a já zamkla auto. Už při cestě k hlavnímu vchodu se po nás studenti otáčeli. Na tom nebylo nic překvapujícího, vždy to tak bylo. Obě jsme vešli do vstupní haly a rozhlédli se. Uvnitř to teda vypadalo o hodně líp - moderněji.

"Tak pojď, bude tu někde uvítací síň asi." Všimly jsme si, že většina studentů jde hlavní chodbou dál a tak jsme taky i šly. Dostali jsme se do velké síně, kde už bylo plno lidí a kde na vyvýšeném stupínku stál vysoký postarší pán s přísným pohledem. Těkal po studentech sem a tam. Nejspíš tu některé nerad vidí.

"Ehm, ehm." odkašlal si a v síni všichni pomalu ztichly. "Vítejte, drazí studenti..." Aha, uvítací řeč ředitele. To zas bude nuda.

                                                 MARFE

Vošla som do školy, skoro ako posledná. Tak to bolo každý nový rok. Vždy som musela meškať. Ponáhľala som sa na príhovor riaditeľa. Vošla som dnu a on už rečnil a rečnil. Keďže som bola vždy veľmi nízka, ponáhľala som sa kúsok dopredu. Omylom som zavadila o jedno dievča. A zrazu sa mi stalo niečo, čo už dávno nie. ,,Au,“ kričala to dievča od bolesti. Ale nebolo to teraz, bolo to dávno v minulosti. Všetko sa odohrávalo len v mojej hlave. Dievča kričalo od bolesti a nad ňou sa skláňali dve osoby. Bol to hrozný pohľad. Vízia zhasla. Dievča sa na mňa pozrelo. ,,Stalo sa niečo?“ Pýtalo sa celkom priateľsky. ,,Nie, nič,“ zaklamala som jej a odstúpila som ďalej od nej a všetko si prehrávala v hlave ešte raz. Je to tak. Toto dievča muselo byť ako ja. Už len tá je krásna, ktorá žiarila na celú miestnosť. Určite som mala víziu z toho, ako ju premenili na upíra. Aj mne sa to stalo, pred rokmi. Pred veľa rokmi. Lenže ja som si to nepamätala. Ostatné som si pamätala až veľmi dobre. Smrť rodičov, môj útek zo zámku, tú desivú samotu. ,,Ak je toto dievča ako ja, možno mi pomôže zistiť niečo o mojich dvoch sestrách, alebo o tom, kto ma premenil a zabil mojich rodičov,“ pomyslela som si. Vízie som nemávala tak často, aj keď patrili k mojim schopnostiam, ktoré som získala ako upír, rovnako ako aj premiestňovanie. Mohla som sa premiestniť na hocijaké miesto na svete. Ani sama neviem, prečo som sa rozhodla žiť už druhý rok práve tu v Kanade. Z mojich myšlienok ma vytrhol riaditeľ. Práve čítal mená študentov, keď sa ozvalo. ,,Mária Fernanda Lilley Angeles,“ prečítal zreteľne. ,,To som ja,“ prihlásila som, ,,hovoria mi len Marfe,“ upozornila som ho. ,,Zvláštne,“ povedal riaditeľ. ,,Prosím?“ Pýtala som sa ho. ,,Ak sa nemýlim, tak rovnako ako vy sa volala dcéra kedysi kráľa v Mexicu. Viete, ja mám rád dejiny. Vie sa len to, že keď kráľ i jeho žena zomreli pri požiari, telo ich najmladšej dcéry Márie Fernandy sa nikdy nenašlo. Aj keď je pochopiteľné, že tam mohla uhorieť úplne,“ povedal smutne. ,,To bude asi náhoda, tie mená,“ povedala som mu, aby to ďalej nerozoberal. ,,Dobre,“ odvetil riaditeľ. Potom ďalej vyvolával mená a vo mne horela otázka. ,,Prečo som to nikdy nezisťovala?“ Pýtala som sa sama seba. Mala som už dávno utekať do knižnice a zistiť, ako ma tam vlastne opisujú, ako som zomrela a či tam nie je niečo o mojich sestrách. Riaditeľov príhovor sa skončil. Vyšla som pred školu, keď som opäť zaznamenala to dievča. Nebola sama, spoločnosť jej robilo aj iné dievča. Krásne, možno viac ako to prvé. Nenápadne som ich sledovala a rozmýšľala som, akoby som od nich mohla vymámiť, či sú tým, kým ja...Teraz som však mala v hlave inú vec. Utekala som do školskej knižnice a hľadala staré knihy a potom som ju našla. Rýchlo som listovala a zastala tam, kde som potrebovala:

Mária Fernanda Lilley Angeles

Mária Fernanda, najmladšia dcéra Artura Angelesa a Camily Lilley, zomrela v troskách požiaru. Jej telo sa však nikdy nenašlo. Dožila sa len osemnásť rokov. Za svojho života bola najmilšou dcérou kráľa a podľa starých spisov, ktoré sa zachovali, ju kráľ určil, ako následníčku svojho trónu. Keďže ona i jej sestry uhoreli v požiari, nástupca trónu neexistoval a kráľovstvo Siedmych ruží navždy zaniklo.

Dočítala som a po lícach mi tiekli slzy. Ocko, chcel, aby som bola kráľovnou. Spomienky ma dohnali až k nemu. ,,A keď budeš veľká, Marfe, tak potom bude tento zámok len tvoj, to ti sľubujem,“ vravel mi a pobozkal ma na líce. Mala som vtedy asi šesť rokov. ,,Ľúbiš ma veľmi?“ Spýtala som sa ho. ,,Viac ako svoj život,“ odvetil mi. Spomienka zhasla. Rozplakala som sa ešte viac. Zrazu mi niekto podával vreckovku. ,,Si v poriadku?“ Pýtal sa ma neznámy hlas. Zodvihla som hlavu a hľadela na dve neznáme dievčatá. Jedna bola tá, vďaka ktorej som mala víziu a druhá bola jej priateľka. Obe sa na mňa usmievali....

Vešly jsme s Leah do velké síně a ředitel zrovna říkal takové ty úvodní bláboly. Pak přečetl jména, naštěstí na nás nic neměl.
Když jsme vcházely, potkaly jsme nějakou holku. Byla moc bledá na člověka. Vrazila do Leah a mně bylo hned jasné, že to není člověk ale upír. Musím uznat, že je opravdu hezká. Leah se ale stejně nevyrovná. Podle mě jsou moje sestry ty nejhezčí stvoření. Tedy až po Mattovi.
No, konečně ředitel doblekotal a my jsme vyšly na nádvoří. Hned jsem si všimla, že se ta holka rozběhla někam do budovy. Vzala jsem Leah za ruku a utíkala jsem za ní. Běžela do knihovny. Když jsme s Leah vešly dovnitř, plakala. Leah vytáhla kapesník a podala jí ho.
„Proč brečíš?“ Zeptala se jí Leah.
Mě udivilo, že umí plakat. Já to samozřejmě taky umím, vybrečela jsem pro Matta přímo oceány, ale někteří upíři to nedokáží.
„Kdo jste?“ Zeptala se nás a dívala se dost nevěřícně.
„To, co ty.“ Odpověděla jsem jí odměřeně. Neměla jsem náladu na seznamování, ale zajímala mě.
„Jsem Leah a tohle je moje sestra Alexandra.“ Odpověděla jí Leah a mě sjela pohledem.
„Já jsem Marfe.Ty jsi taky upír?“ Zeptala se a kývla ke mně.
No, co si myslí? Z hrudi mi samo vyšlo menší zavrčení, které mohly slyšet jenom Leah a ta holka.
„Hned se nezlosti. Jenom jsem se zeptala. Nevypadáš tak úplně jako my ostatní. Nejsi až tak moc bledá.“
„Mám angličtinu v druhé budově. Uvidíme se.“ Řekla jsem Leah a Marfe ignorovala. Vím, že jsem to asi přehnala, ale nemám ráda tohle seznamování. Každý nový upír mi vždycky připomene, že někde na světě je Matt.
Lidskou rychlostí jsem se vydala do své třídy. Ještě jsem slyšela Leah, jak mě omlouvá. „Promiň, nerada se seznamuje. Odkud jsi?“
Víc už jsem je neposlouchala, měla jsem plnou hlavu jiných starostí. Zase Matt. Kdy už ho dostanu z hlavy? Někdy se Daniele nedivím, že se tak vytočí. Taky by mě nebavilo poslouchat každý den tyhle smutný řeči.
Chvilku po mně přišla Leah a nadala mi.
„Nemuselas na ni být taková.“
„Hm.“ Nepodívala jsem se na ni.
„Budeš si muset zvykat.“
„Proč?“ Zeptala jsem se.
„Pozvala jsem ji k nám.“
„Paráda…Víte, kde mě najdete.“ Odpověděla jsem a soustředila se už jenom na školu.
Celý den jsem nějak přežila. Končili jsme ve dvě hodiny. Měla jsem na starosti Claudii a Susanu.Leah mě vyhodila doma, já si vzala svoje auto a vydala se do školky a pak do školy.
Sesbírala jsem je a rozjela se k Daniele do práce. Zastavila jsem před budovou a Claudia se rozběhla dovnitř. Zamkla jsem BMW a vydala se se Susanou taky dovnitř.

Když jsme vešli do chodby ucítila jsem pach jiného upíra. Další upír? Na škole? Rozhlédla jsem se, ale nenašla ho/ji. Snad se mi to zdálo? Zavrtěla jsem hlavou a šla dál do síně, kde se shromažďovali studenti. Cestou do mě při tom spěchu, jak se všichni hrnuli do síně, protože už bylo dost pozdě, vrazila nějaká dívka. Do nosu mě udeřila její ledově nasládlá vůně. Pohlédla jsem na ni.

Vypadala zmateně. "Stalo se něco?" To sice nebyla otázka, na kterou jsem se jí chtěla zeptat, ale vyšla zcela automaticky.

"Ne, nic." zavrtěla hlavou a spěšně odešla. Jo, je to upír. Jak zvláštní, poslední dobou jich potkávám víc a víc... naposledy, když jsem navštívila Chrise před měsícem, vracel se zrovna od upírů z Denaly. Já je nepoznala, ale Chris říkal, že jsou taky "vegetariáni" a že jsou v docela slušném počtu.

Šla jsem dál s Lex, ředitel měl velice dlouhou a nudnou řeč. Pak vyvolával jmény, ale u jedné se zastavil. Právě u ní - u té upírky. To, co řekl nebyla asi náhoda... třeba je opravdu dcera krále. No nic, no. Lex nevěnovala nikomu pozornost, dívala se do dálky, zase pohroužená do vzpomínek. Ach jo, někdy si myslím, že by bylo lepší, kdyby ho nikdy nepoznala...

Stejně jako já nikdy nepoznala Jereda a vdala se za nějakého snobského anglického šlechtice? - ozvalo se moje svědomí. Bylo by to tak lepší? ptala jsem se sama sebe. Aspoň by to tolik nebolelo...

Byli jsme zrovna venku si vyzvednout z auta nějaké papíry, když jsem si všimla, že ta upírka se po nás podívala, ale za chvíli zase zmizela v budově. Kam asi šla?

"Hele všimla sis jí?" zeptala jsem se Lex.

"Jasně, že jo." přikývla. "Tu fakt nešlo přehlédnout." zavrčela. A je, má špatnou náladu.

"Pojď se seznámit." vyzvala jsem jí a ani nečekala, až odpoví a šla zpět do budovy.

Lex za mnou si jen povzdechla, ale šla za mnou.

Našla jsem jí v knihovně. Plakala. Opravdu měla slzy v očích. V tu chvíli jsem jí záviděla, že může prolévat slzy... stejně tak i Lex mohla. Já ne.

Dívka vzhlédla ke mě a mě až zatrnulo kolik v bolesti má v očích. Zastyděla jsem se za svou závist, někdy jsem opravdu sobecká. Podala jsem jí kapesníček.

Seznamování neproběhlo zrovna přátelsky - aspoň ze strany Lex. Brzy na to odešla na anglinu.

"Ta mě asi nevidí ráda, co?" šeptla Marfe, tak se mi představila.

"Z toho si hlavu nedělej, nemá svůj den. A jak vidím ty taky ne, princezno." usmála jsem se na ni. "Fakt je to divná náhoda, že jsme se tu sešly."

"Proč mi říkáš, princezno?" zamračila se. Možná se jí to nelíbilo, nebo jsem zjitřila její vzpomínky.

Raději jsem zapřela, že mám tak trochu šajna, kdo ona je. "Ach jen tak. Jsi sama?" zeptala jsem se jí.

"Jo." přikývla. "Bydlím tady na internátě."

"Já s mojí rodinou bydlíme kousek odtud, koupily jsme si dům. Nechceš přijít na návštěvu? Jen tak pokecat? Seznámím tě s rodinou."

Marfe se potěšeně usmála. "Opravdu mohu?... Ale nebude mít... ona, ta-" kývla směrem, kudy odešla Lex. "něco proti? Nebo tvoje rodina?"

Zamyslela jem se. "To by třeba mohly!" vyslovila jsem tiše. Ale dodala pak. "Ale jsou v pohodě, Lex je jen trochu mimo, Daniela je veselý živel a její dcery fakt andílci, zejména Claudia." mrkla jsem na ni. "Tak já se pro tebe vrátím na internát dnes někdy odpoledne, jo?"

Rozloučily jsme se a já šla rychle za Lex. Pořád byla trochu namíchnutá, no co naplat. Po škole jsem jí odvezla domů a ona pak jela pro Susanu a Claudii. V domě nikdo nebyl a pro Marfe jsem ještě nemusela - dohodly jsme se na šestou.

Seděla jsem u sebe v pokoji a neměla, co dělat. Tak jsem se osprchovala a převlékla. A přisedla k obrovské harfě, kterou jsem měla v pokoji, když v tu chvíli mi taky zazvonil mobil.

Eh? Kdo by mi volal? Holky? Šla jsem k nočnímu stolku, kde jsem měla položený mobil a zvedla ho.

"Ahoj, Mackenzie." překvapil mě hlas na druhé straně. Chris. Jen Chris mi říká Mackenzie a to jen někdy.

"Chrisi!" vykřikla jsem šťastně.

"Jo, zlato, jsem to já. Slyšíš mě ráda?" ptal se se smíchem v hlase.

"Jasně, že jo. Tebe vždycky."

"Tak to je dobře, protože mám pro tebe překvápko."

"Jaký?" vyzvídala jsem.

"To by pak nebylo překvapení, měj trochu strpení." pokáral mě.

"Dobře, na jak dlouhu? Stačí minuta?" řekla jsem zcela vážně, ale kdyby mě viděl, jistě by taky přemáhal smích.

"No, asi to bude stačit." převezl mě. "Nebo radši pět. Pět minut. Pak ti zavolám." a sotva dořekl, už ukončil hovor.

Byla jsem opravdu zvědavá, s čím zase příjde. No dobře, pět minut. Ty uběhly docela rychle, když jsem uvažovala, co by to mohlo být. Najednou zazvonil domovní zvonek a mě to najednou došlo.

Chris je tu! V sekundě jsem byla dole v hale a už otevírala.

"Překvapení!" vykřikl Chris a prudce objal s veselým úsměvem na tváři.

MARFE

Hľadela som na tie dve a prvé, čo ma napadlo, som aj povedala. ,,Kto ste?“ Pýtala som sa a utierala som si slzy. ,,To čo ty,“ odpovedala tá druhá. Mala hnedé vlasy, nie čierne ako jej priateľka. ,,Som Leah a toto je moja sestra Alexandra,“ pridala sa hneď druhá, o ktorú som zavadila a mala som víziu. Otočila sa na Alexandru a trochu nahnevane sa na ňu pozrela. Hneď som si všimla, že Alexandre som sa moc nepáčila. ,,Ja som Marfe. Ty si tiež upír?“ Povedala som a hľadela som na Alexandru. Pozrela sa na mňa nazúrene, až som mala z nej strach. ,,Nemusíš sa hneď zlostiť. Nevyzeráš tak ako my. Nie si až taká bledá,“ povedala som jej, aby si nemyslela, že ma vystraší. Alexandra na mňa opäť pozrela a odišla na angličtinu. Zostala som tam s Leah. Bola milá, stále sa usmievala. ,,Tá ma asi nevidí rada, však?“ Pýtala som sa Leah. ,,Nerob si z toho hlavu. Nemá asi svoj deň. A ako vidím, ty tiež nie, princezná,“ povedala mi Leah. Znova ma to trafilo ako šíp. Bola to bolesť v srdci. Neviem, prečo ma tak oslovila. ,,Je to trochu divná náhoda, že sme sa tu stretli,“ dodala Leah. ,,Prečo mi hovoríš princezná?“ Spýtala som sa jej trocha trpko. ,,Iba tak. Si sama?“ Očividne zahovárala, ale bola som rada, nemala som chuť niekomu niečo hovoriť. ,,Áno, bývam tu na internáte,“ odvetila som jej. ,,Ja a moja rodina bývam kúsok odtiaľto,“ vysvetľovala mi Leah, ,,kúpili sme si dom. Nechcela by si prísť na návštevu? Iba tak pokecať. Zoznámim ťa s rodinou,“ vravela mi. Zrazu sa mi rozžiarili oči. Nemala som priateľov, nemala som nikoho. ,,Naozaj? Môžem?“ Pýtala som sa, ale potom som dodala: ,,A nebude mať ona,“ kývla som smerom k východu mysliac na Alexandru, ,,niečo proti, alebo tvoja rodina?“ Pýtala sa som jej. ,,Nie, len je trochu mimo. A Daniela je veselý živel a jej dcéry, anjelikova, zvlášť Claudia,“ žmurkla na mňa, ,,tak ja sa pre teba vrátim na internát, niekedy popoludní. Zatiaľ sa maj,“ usmiala sa na mňa a potom odišla, akoby odtancovala z miestnosti. Úplne ma to uchvátilo. Vzala som knihu do ruky, že si ju požičiam a pomyslela som si, aké jednoduché bolo zoznámiť sa s ňou. Leah mi bola sympatická, bola milá, ale očividne ju niečo trápilo, niečo, čo bolo spoločné s tou víziou. Za to Alexandra. Neviem, prečo sa tak ku mne správala, ale bola som rozhodnutá dokázať jej, že som dobrá a že si ma obľúbia, aj keď nebude chcieť. A ešte tu bola Daniela. Ktorú som ešte nepoznala, ale bola som na ňu zvedavá. Leah sa mi aj tak páčila najviac, už len preto, že ma oslovila „princezná“. Tak mi zvykol hovoriť ocko. Bolo to zvláštne počuť to po toľkých rokoch. Vyšla som z knižnice.

Vyšla som zo školy. Knihu som držala v ruke a zrazu to tu bolo zase. Ako dnes už raz. Nuž tento raz to bola spomienka, ale aj vízia. ,,Nie, utekajte! Camila, zober dievčatá!“ Počula som ockov hlas a videla toho muža. Bol taký desivý. Vyľakala som sa. Svoje zuby zaceril na mňa a potom sa to stalo. Zabil mi otca. Mama sa rozbehla k nemu a prišla o život tiež a potom už len tá bolesť a ja som klesla na zem. Niekto ma však zachytil. ,,Si v poriadku?“ Pýtala sa ma. Bol to Michael. Moja dávna láska, ešte zo strednej školy. Prázdniny mu však prospeli, lebo vyzeral omnoho lepšie. Práve končil školu. ,,Som v poriadku,“ ticho som povedala. ,,Si ešte bledšia ako zvyčajne,“ povedal mi. ,,Ako zvyčajne?“ Pomyslela som si. To znamená, že Michael si ma všíma, že pre neho nie som len duch. ,,Bolí ma hlava,“ povedala som mu. ,,A tie červené oči?“ Spýtal sa ma Michael. ,,Toto je výsluch?“ Povedala som trocha arogantne. ,,Prepáč, len som chcel vedieť, či si v poriadku. Odkedy som ťa prvýkrát videl, zdala si sa mi iná, ako baby v tvojom veku,“ vravel mi. ,,Asi preto lebo som samotárka,“ povedala som mu. ,,Všimol som si. Marfe, však?“ Pýtala sa ma. ,,Áno, Marfe, tak mi hovoria,“ povedala som mu. ,,Rodičia?“ Spýtal sa ma. ,,Nie, tí sú mŕtvi,“ povedala som trpko. ,,To ma mrzí,“ riekol Michael. ,,Bolo to už dávno,“ odvetila som mu, ,,a čo tvoja rodina?“ Pýtala sa. ,,Naši bývajú v severnej Caroline aj s mladšou sestrou, takže som povedzme, tiež samotár,“ vravel mi Michael. ,,Ale priateľov tu máš veľa, ako som si všimla,“ povedala som mu. Bolo to tak, Michael bol dosť obľúbený na škole. Všetky dievčatá sa za ním otáčali. Ako aj teraz. Na neho hľadeli so záujmom a na mňa s najväčším odporom, keďže som sa s ním zhovárala. ,,Ale nikdy nevieš, či ťa nezradia,“ odvetil mi Michael. ,,Už sa ti to stalo?“ Pýtala sa ho sa. ,,Nie, ale tak nikdy nevieš,“ zasmial sa a chytil ma za ruku a už to tu bolo zase. ,,Mária Fernanda Lilley Angeles, berieš si za manžela Michaela Halliwella, budeš ho milovať a ctiť v zdraví i v chorobe, v bohatstve i chudobe, pokiaľ vás smrť nerozdelí?“ Pýtal sa ma kňaz. Stála som vo svadobných šatách a oproti mne Michael v smokingu. Usmieval sa a čakal na moju odpoveď. Obzrela som sa a videla som Leah, ako sa usmieva, bola tam aj ona Alexandra a tiež sa usmievala. Spoločnosť jej robil neznámy muž a tiež tam bola tretia. Nepoznala som ju a pri nej dve dievčatá. Jedna staršia a jedna mladšia. ,,Áno, beriem,“ odvetila som a hľadela na Michaela. ,,Marfe,“ prebrala som sa z vízie, ,,čo to s tebou je?“ Pýtal sa ma Michael. Už to nebol Michael z vízie. ,,Neviem, idem na internát. Rada som ťa videla, Michael,“ rýchlo som utekala. Dobehla som do svojej izby a zamkla sa. Bola to vízia. Len som dúfala, že bola vážne skutočná. Ja a jeho manželka. Bolo to krásny pocit. Takto som ležala na posteli niekoľko hodín a uvažovala nad víziou. Úplne ma napĺňala. A potom som sa prebrala. Každú chvíľu tu bude Leah...

„Jak se ti líbilo ve škole?“ zeptala jsem se Susany.

„Znáš to. Nestálo to za nic. Nejhorší byly ty ředitelovy bláboly. Hrozně se mě vyptával odkud jsme se přistěhovaly a tak.“

„Jde vidět, že jsme rodina.“ rozesmály jsme se zaráz a vešly dovnitř.
Bylo tam hodně lidí. Nějaká prestižní televize či co. Daniela chtěla vždycky víc mezi lidi než já. No zeptala jsem se nějakého muže a ten mě navedl do Danieliny kanceláře.

„Dany, jsme tu.“ zavolala jsem, když jjsme vešly dovnitř. Bavila se s nějakým mužem a v náručí držela Claudii.

„Už jdu.“ zavolala a trochu poodstoupila. Tím pohybem se mi naskytl pohled na muže, se kterým mluvila. Jestli to u nás jde, tak jsem ztuhla. Zatočila se mi hlava, otevřela jsem zděšením pusu a ještě více strnula. Daniela mě pozorně sledovala a děti nevěděly, co se děje.

Byl to Matt!!! Můj Matt. Matt Masen stál teď naproti mně a mluvil s mojí sestrou.

„Teto, co je?“ zeptala se mě Susana.

Já jsem ale nebyla schopná jí odpovědět. Prostě to nešlo. Jenom jsem hleděla do těch jeho očí. Nebyla jsem sto soustředit se na něco jiného.

On byl taky překvapený. Zasekl se stejně jako já a díval se mi taky do očí. Něco mě na něm ale zarazilo. Byl nějaký….smutný, divný…jiný. Pamatuji si ho jako anděla, který se na mě pořád usmíval a snesl by mi modré z nebe. Stejně jako já jemu. Teď tady ale stál muž, který sice byl na 100% Matt Masen, ale zároveň to nebyl on.

„Elli.“ řekl a natáhl ke mně ruku. Nemohla jsem se k němu natáhnout. Bylo to velice podivné. Postoupila jsem o krok zpátky. Jako bych se ho bála, jako bych z něho měla strach.

„Lex?“ řekla Daniela a dívala se na mě velice divným pohledem.
Zakroutila jsem hlavou a zatěkala očima z jednoho na druhého.

To nemůže být pravda. Je to možné? Je možné, že se vrátil? Že se vrátil pro mě? Za mnou? Je to vůbec možné? Skoro 70 let ho s Leah hledáme a nakonec ho najdu v takovém malém městečku?

Znovu jsem zakroutila hlavou. Teď jsem ale viděla, že se vydal za mnou. Otočila jsem se k nim zády a rozběhla se k oknu. Věděla jsem, že kdybych šla dveřmi, tak by si lidi všimli té rychlosti. Okno bylo otevřené, tak jsem vyskočila. Utíkala jsem do lesa. Pryč od toho šoku…ale zároveň taky pryč od mojí jediné lásky. Nejvíc jsem se bála, že znovu odejde. Že je to jenom sen. Že mě někdo trestá a já nevím, proč. Co jsem komu udělala? Jenom jsem utekla z domu před snoubencem, kterého jsem nemohla snést. Nikdy jsem nelitovala, že mě Matt proměnil. Milovala jsem ho a brala jsem to jako osud. Ano, stala jsem se upírem. Ale proč ne, když odměna je Matt? Ale, co teď? Tolik desetiletí jsem na tuto chvíli čekala a tolikrát si ji představovala. A teď když přijde, tak uteču.

Věděla jsem, že utíká za mnou. Slyšela jsem ho a taky cítila přes zem. Dávala mi silně najevo, že člověk, kterého miluji, po ní jde. Stejně tak rychle jako jsem se rozběhla, jsem se i zastavila.

Otočila jsem se čelem k mému životu a čekala, až ke mně doběhne.

Doběhl mě asi za půl druhé sekundy. Věděla jsem, že kdybychom běželi dál, tak by to stejně bylo zbytečné. Vždycky byl mnohem silnější a rychlejší než já. V boji to ale spíš škodilo, protože se o mě moc bál a nesoustředil se potom pořádně na boj.

Zastavil se naproti mně a zahleděl se mi do očí. Bylo to takové intimní. Takové jiné. Nepotřebovali jsme obětí. Stačil mi pocit, že je naživu a že ho konečně, po tak dlouhé době, vidím.

„Miluji tě.“ Zašeptal.

LEAH

Ještě chvíli mě drtil v náručí a pak odstoupil. "Vypadáš pořád skvěle." řekl vesele.

"Ha ha ha, já vypadám pořád stejně." zasmála jsem se a vzala ho dovnitř, protože jsme ještě pořád stáli venku před vchodem.

Chris se rozhlížel po našem interiéru. "Tenhle dům jsi nevybírala ty, že?"

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Proč se ptáš? Není snad hezký? Nelíbí se ti?"

"Ale jo, je hezký, dokonce krásný, ale ty by sis něco takového nevybrala." řekl jen. Chris mě znal ze všech nejvíc, věděl o mě snad všechno.

"Dům vybírala Lex, to je pravda, ale nic proti němu nemám. Vypadá jako z kamene, jako hrad, zámek a moderní, luxusní dům dohromady." vedla jsem ho do obýváku. "Tak co tě sem přivádí?"

"To tě nemůže starý kamarád jen tak navštívit?" ptal se skoro dotčeně. Samozřejmě hraně. "No, říkal jsem si, že se příjdu podívat, kam jste se to zase přestěhovaly. Byl jsem nedávno na Aljašce - však víš - a při cestě zpátky jsem si vzpomněl na tebe, zlatíčko." ukázal dvě řady bělostných zubů.

"To je mi pocta, že jste si na mne vzpomněl." parodovala jsem jeho hlas. "Ale teď vážně." vyzvala jsem ho. Sedli jsme si naproti sobě do křesel.

"Potkal jsem někoho. Velice zvláštního." začal tajemně.

"Koho?" vyhrkla jsem. Snad ne...

"Matta Masena."

Na chvíli jsem na něj jen překvapeně zírala, dokonce zapomněla mrkat - stejně to není zapotřebí, ale musí se to dělat, ještě zvyk z lidského života, stejně jako dýchání.

Ale teď jsem byla opravdu překvapená! Nečekala jsem, že řekne jeho jméno. "Eh? Masena? Toho Masena? Toho Lexina Matta Masen?" ptala jsem se. "Nespletl ses?"

"Ne, samozřejmě, že ne! Jestli si nevzpomínáš, já jsem s ním, Lexy a tebou krátkou dobu byl." připomněl mi. No jo, Chris ho přece zná. Nemohl se splést. Jak mě to vůbec mohlo napadnout, že by se Chris - zrovna Chris mohl splést. A vůbec proč už neumím slyšet myšlenky? Nebo jiné další schopnosti? Vždyť mi to šlo! A teď... teď se musím plně soustředit, než se to povede... něco se děje, jako by mi v tom něco bránilo!

"Takže on je zpátky." šeptla jsem jen. "A tos ho potkal jen tak?" Po tolika letech se vynoří jak ze kouře, jen tak. A co Alexandra? Ví už něco? Ne, jak by mohla, přece jí to Chris ještě neřekl. Ale co když stejně náhle, jak se objevil, tak taky půjde hned za Lexy? A co ona pak?

"Jo, však jsem taky divil." přitakal.

"Proto jsi přišel? Říct nám, že se Matt vrátil?"

Chris se výhružně předklonil ke mě. "Ty mě snad chceš vyhodit?"

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "jak jsi na to přišel, proboha?!"

"Že se mně ptáš pořád, proč tu jsem. Nestačí ti, že jsem tě chtěl jen vidět?"

Najednou jsem se zastyděla. Co to se mnou je? Proč jsem tak podezřívavá? Chris mě navštěvoval často a rád, byl to přece můj přítel - nejlepší přítel. Vstala jsem a sedla si na opěrku jeho křesla a objala ho kolem ramen. "Promiň, omlouvám se." Položila jsem hlavu na jeho rameno. "Jsem jen poslední dobou nějak mimo, už od začátku příjezdu sem, do Kanady."

"Jestli se ti tu nelíbí, tak jdi někam jinam." řekl prostě.

"To přece sestrám nemůžu udělat, sotva jsme sem přišly! A tenhle dům, moje nová škola... to vše je v pořádku, dokonce jsme tam potkaly... MARFE!"

"Cože?" nechápal Chris moje zděšení.

"Kolik je sakra hodin?"

"Tři-čtvrtě na šest, proč?"

"V šest mám být na internátě pro jednu dívku. Je taky jedna z nás, fakt náhoda, že jsme se tu sešly. Tak vstávej, pojď se mnou, nebo tu chceš počkat?"

Chris se usmál. "Tak to půjdu taky."

Oba jsme vyšli ven a já se podívala na Chrise. "Tys sem běžel?"

"Jak jinak?" zasmál se.

"Ale, nic." zavrtěla jsme hlavou. "Pojď pojedeme mým autem." Do minuty jsme už seděli v mém autě a daleko za sebou nechali náš dům.

MARFE

Neviem, prečo ale keď som sa obliekala, tak som myslela na to, aby som vyzerala dobre. Chcela som na rodinu zapôsobiť. Ale stále som musela myslieť na moju víziu o svadbe s Michaelom, naozaj neuveriteľné. Uvažovala som, či to môže byť pravda a tiež som uvažovala aj nad tým, že keby to pravda bola, kedy sa to asi stane. Dnes to bolo aj prvýkrát, čo sme sa s Michaelom zhovárali a hneď sa mi stane toto. A potom som si uvedomila: ,,Myslíš si, drahá Marfe, že by si ťa Michael vzal, keby vedel, že si upír?“ Pýtala sa som sa sama seba a došlo mi z toho zle. Pozrela som sa do zrkadla a moje oči boli zrazu červené. Hnali sa do nich zase slzy. Inak som ich mávala krásne hnedé a teraz boli zase neuveriteľné červené. Potláčala som plač a opláchla si tvár. Rýchlo som vzala šminky a namaľovala som sa a nemyslela pritom na nič. Pozrela som sa opäť do zrkadla a slzy zmizli. Oči som mala zase hnedé. Počas môjho života som sa naučila ovládať svoje slzy a plač. Aj keď som bola každý deň čoraz smutnejšia a nevedela som ani prečo žijem. Teraz som mala pocit, že som dostala novú šancu. Tým, že som mala víziu o Michaelovi a vlastne aj tým, že som spoznala Leah a jej sestru Alexandru. Bola to veľká náhoda, že som tu v Kanade stretla upírov, príliš veľká náhoda. Ozvalo sa zaklopanie na dvere. Rýchlo som sa ponáhľala s kúpeľne, pričom som zhodila knihu z knižnice na zem. Otvorila som dvere.


,,Ahoj,“ usmiala sa na mňa Leah a zase mi čarovne vtancovala do izby. Sprevádzal ju neznámy muž. ,,Ahoj,“ pozdravil ma tiež a vošiel za Leah. Zavrela som za nimi dvere a usmiala sa. ,,Toto je Chris,“ predstavila mi Leah neznámeho muža, ,,je tiež jeden z nás,“ dodala. Chris sa na mňa usmial a podal mi ruku. ,,Mária Fernanda, hovor mi, ale Marfe,“ predstavila som sa. ,,Áno, viem, Leah mi niečo spomínala v aute,“ povedal mi Chris. ,,Máš to tu pekné,“ vravela Leah a pozerala sa mi po izbe. Podišla k nočnému stolíku a hľadela na jedinú fotku, ktorú som tam mala. ,,Rodičia?“ Pýtala sa ma. Podišla som k nej a zahľadela som sa na fotku. Áno, boli to oni, rodičia. A tiež držali malé dievčatko a to som bola ja. ,,Áno, je to veľmi stará fotografia,“ povedala som Leah. ,,Ja viem, princezná,“ odvetila mi Leah smutne a v jej hlase som cítila, akoby so mnou súcitila, až som mala chuť ju objať. Leah sa usmiala a položila fotografiu na svoje miesto. Chris zo zeme zodvihol knihu. ,,Pekná kniha,“ vravel a listoval v nej, ,,o kráľovských rodinách,“ dodal a prezeral si ju. ,,Ako dlho tu žiješ, Marfe?“ Pýtala sa ma Leah. ,,Je to už 5 rokov,“ povedala som jej a posadila sa na posteľ. ,,Myslela so si, že menej,“ odvetila Leah, ktorú to očividne prekvapilo a hľadela von oknom. ,,Možno to tu raz budem musieť vzdať a ísť zase niekam inam,“ povedala som Leah. ,,Môžem ti položiť otázku?“ Opýtala sa ma Leah. ,,Pýtaj sa na čo chceš,“ prikývla som. ,,Máš ešte nejakú schopnosť, okrem vízii?“ Pýtala sa ma. ,,Ako vieš, že mám vízie?“ Pýtala som sa Leah. ,,Lebo, keď si do mňa narazila, videla som to isté, čo ty,“ zasmiala sa Leah. ,,A to je ako možné?“ Znova som sa opýtala a pripadala som si dosť hlúpo. ,,Nuž, ja mám takú schopnosť, že keď sa dotknem iného upíra, preberiem jeho schopnosť. Čiže teraz mám aj vízie, užitočné,“ usmiala sa Leah. ,,No pekne,“ odvetila som jej. ,,Hneváš sa?“ Pýtala sa ma Leah. ,,Nie, vôbec nie. Niekedy sú tie vízie otravné,“ odvetila som jej. ,,A iné schopnosti nemáš?“ Pýtala sa ma. ,,Máš všetky moje schopnosti?“ Pýtala som sa jej. ,,Nie,“ znova sa zasmiala Leah, ,,iba tú, ktorú si použila, keď si sa ma dotkla,“ odvetila mi Leah. ,,Tak to som rada,“ zasmiala som sa teraz ja. ,,Ja viem, očividne ťa to potešilo, že som ti šlohla len jednu schopnosť,“ smiala sa Leah. ,,Viem sa premiestňovať na hociktoré miesto,“ odvetila som napokon. ,,Veľmi užitočné,“ smiala sa Leah. ,,Nedotýkaj sa ma,“ zasmiala som sa aj a po dlhej dobe som sa cítila šťastná. Bolo to ňou, Leah, bola veselá, kľudná a zábavná. Stále viac sa mi páčila a dúfala, som že by sme mohli byť priateľkami. ,,Vieš, moja sestra, Lexy, sa zase dokáže premiestňovať do hociktorého času,“ vravela mi Leah. ,,Užitočnejšie,“ odvetila som jej. ,,Ja viem,“ zasmiala sa Leah. Zrazu nás z konverzácie vyrušil Chris. ,,Ako vyzeral muž, ktorý zabil tvojich rodičov?“ Pýtal sa ma. Zrazila som sa. ,,Ako vieš, že sa to stalo?“ Pýtal sa ma. ,,Neviem, ako ti to povedať, Marfe,“ povedal mi Chris smutne a sadol si na posteľ. ,,Poznal som tvoje sestry, dvojčatá,“ vravel mi Chris a ja som napäto počúvala jeho slová, ,,to čo ti poviem, Marfe, isto nevieš,“ vravel ďalej, ,,tvoje sestry tajili celej rodine, že už rok boli upírkami,“ pokračoval a ja som tomu nemohla uveriť, ,,ony si ho najali, aby zabili tvojich rodičov a aj teba,“ dodal smutne. ,,Prečo?“ Nemohla som zastaviť tie slzy. ,,Lebo ty si mala byť kráľovnou, Marfe, ty si bola ich miláčik,“ vravel Chris. ,,Prečo nie som mŕtva?“ Pýtala som sa. ,,Tu môžem iba odhadovať,“ riekol mi Chris smutne, ,,buď ti chceli spôsobiť bolesť a nechali ho, aby ťa premenil na upíra, alebo ťa na upíra premenili samé, aby ti spôsobili bolesť,“ vysvetľoval mi Chris. ,,Ako si ich poznal, moje sestry?“ Pýtala som sa. ,,Poznám veľa upírov, Marfe,“ povedal mi. Rozplakala som sa a klesla som na zem. Leah a Chris sa na seba smutne pozreli. ,,To bude dobré, Marfe,“ vravela mi Leah a objala ma. Plakala som sa stále viac. ,,Chcem ich nájsť, chcem ich zabiť a aj toho muža, chcem to,“ plakala som. ,,Bude to dobré, princezná, nájdeme ich a urobíme všetko preto, aby za to zaplatili,“ vravela mi Leah. ,,A jedného aj viem, kde hľadať,“ dodal Chris a s Leah sme sa na neho pozreli.

Alexandra

Pořád jsem mu hleděla do očí a nebyla jsem schopná ze sebe něco dostat. Co bych mu teď měla říct? Vždycky jsem si to představovala – padnu mu do náručí, povalím ho na zem, zulíbám a osahám mu celé tělo, abych se ujistila, že je celý, bez jediného šrámu. Co ale teď? Teď ho chci líbat a objímat, ale copak to jde? 70 let trápení a on si přijde a jediné co mi řekne je, že mě miluje. Jak by mě mohl milovat? To by ode mě přece neodešel. A na tak dlouho.

„Miluju tě a ty to víš. Vím, že je to dlouho, ale měl jsem své důvody.“ Řekl a já si vychutnávala jeho hlas. Po 70 letech už jsem si jeho hlas skoro vůbec nepamatovala.

Zakroutila jsem hlavou, abych ho vypudila ze své mysli. „Nech toho!“ Jedinou myšlenkou se zvedl vítr kolem nás a já neslyšela co říká. Upíři mají výborný sluch, já ale nic neslyšela. Vítr se kolem nás točil jako tornádo a já se soustředila, aby na něho nebylo moc silné. Nechtěla jsem, aby ho to odmrštilo, chtěla jsem, aby se mi přestal vrtat v hlavě. Má totiž podobnou schopnost jako Daniela. Akorát , že on dokáže ještě v mysli mazat a přidávat.

Jenže tím, že jsem měla zavřené oči a soustředila se, aby mu to neublížilo, jsem se přestala soustředit na to co dělá. Takže jsem se najednou ocitla na zemi a Matt ležel na mě. Jsem hodně silná, ale proti jeho síle jsem neměla šanci. Zkoušela jsem se mu vysmeknout, nemělo to ale vůbec žádný účinek. Po chvilce se kolem nás začal prohánět sníh, ale jeho neodradil ani déšť. Věděl, jak to ztlumit, přece jenom mě zná nejlépe ze všech. Sklonil ke mně své rty a jemně mě políbil. Po chvilce už ten polibek nebyl jemný, ale dychtivý a vášnivý. Já jsem nezůstala pozadu. Nad námi vylezlo slunce a já se plně oddávala jeho rtům.

Asi po hodině jsem pořád ještě ležela, tentokrát ale na něm.

„Cos dělala celou tu dobu?“ Zeptal se jemně a přejel mi prsty po tváři. V hlavě se mi vybavily desetiletí smutku a pláče, ale rychle jsem to zahnala.

„Nic. Chodily jsme do školy, mám novou sestru, ale tu už znáš. Jinak nic zajímavého.“ Nic neodpověděla, jenom do mě očima vrtal díry.

„Ty umíš plakat?“ Zeptal se.

„Co?“

Neodpověděl mi hned, jenom se mi díval do očí a hladil mě po tvářích. „Umíš brečet. Jak to?“

„Nevím. Jednou se mi z očí vylily slzy a už to nešlo zastavit.“

Obličej se mu zkrabatil, znám ho natolik dobře, že jsem hned poznala, že je to bolestí. Co viděl? Co ho trápí? Je jasné, že zachytil moje vzpomínky.

„Mrzí mě cos prožila. Ani nevíš, jak mě to ničí.“

„Matte, já ti nic nevyčítám. Nic ale nebude jako dřív. 70 let je 70 let. I na upíra je to hodně. A tys mě nechal samotnou, zůstaly jsme s Leah samotné.“

„Já vím, potkal jsem Chrise.“

To mě zarazilo. „Co? Tak to on tě poslal? Pokud jsi přišel jenom z donucení, tak…“

Skočil mi do řeči. „Všechno ti vysvětlím.“ Zavřel oči a pořád mě držel za tváře. Věděla jsem, na co se chystá. Ukáže vše, co se mu přihodilo. Nikdy jsme nepotřebovali slova. On mi ukázal své myšlenky a on moje mohl číst.

Soustředila jsem se jenom na to, co mi ukazoval a nemohla jsem tomu uvěřit. Když to celé skončilo a my už si zase jenom hleděli do očí, řekla jsem: „Miluju tě.“

Neusmál se, ani nijak nenaznačil vtip. Úplně důležitě řekl: „Já vím.“ Pořád mě držel za tváře.

"Co ty o tom víš?" zeptala jsem se ho.

"Trochu málo o tom vím." povídal vážně. "Ten, kdo se spolčil s Marfinými sestrami je jeden upír, o kterém jsem slyšel, že patří k Jacqesovi a Louise." podíval se na mě znepokojeně. "Asi tak někdy na začátku minulého století."

Při vyslovení jejich jmen jsem celá ztuhla. Ti dva zase. Už zase jsem to cítila... tu nenávist a zuřivost. Tiše jsem zavrčela. Marfe byla překvapená z mé reakce.

"A tos mi nemohl říct už předtím?" vyštěkla jsem na něj.

"Já ti to říkal," ohradil se Chris.

"Jo? A kdy prosím tě? To bych si jistě pamatovala!" zamračila jsem se na něj.

"Asi tak před šedesáti-sedmdesáti lety... nevím, kdy přesně, ale to tys mi říkala, že je ti jedno jestli jich přibyde k nim jeden, deset či sto... stejně je zabiješ - ty dva samozřejmě, že se ti neschovaj za hordu posluhovačů." připomněl mi Chris. "Pak už ses s tým nezabývala."

Něco takového jsem říkala? Fakt? Zamyslela jsem se... asi má pravdu, ano je to možné. "Aha." přikývla jsem. Sakra, ale proč si to nepamatuju?

Teď mě něco napadlo! Co když...

Bylo to v době, krátce před zmizením Matta. "Matt s námi tehdy ještě byl?" zeptala sem se ho.

"Jo, odešel jen snad týden poté. Proč se ptáš?"

"Ten - ten.." nevěděla jsem jak dostatečně hrozně ho pojmenovat. "Smazal mi kus paměti, vzpomínek!"

"Matt?" znepokojil se Chris.

"Jo, kdo jiný?!"

Marfe nám v tu chvíli skočila do řeči, byla dosti rozrušena. "A kdo je prosím tě ten, o kom víš, kde je? Ten - ten vrah mých rodičů!" hleděla vyčkávavě na Chrise.

Já i Chris jsme se na ni podívali a skoro to vypadalo, že jsme zapomněli, že je tu taky. Jak nezdvořilé a sobecké, vynadala jsm si. Marfe musí jistě trpět znovu vzpomínkou na rodiče, když se objevil ten vrah. Matta budeme řešit pak, teď je na pořadu ten...

Taky jsem se napřímila, ani jsem si neuvědomila, že jsem byla nahrbená - jako by připravená skočit a zaútočit. "Jak se vůbec jmenuje? A kde je?"

"Jmenuje se Francoise, a je někde ve Washingtonu." odpověděl.

"Ve Washingtonu?" myslela jsem, že trochu blíž... jet tam, hledat ho, zabít ho a zpět bude trvat dýl než jen den.

"Jo, ale ne ve městě, ale státě." upřesnil Chris. Aha, to je dobrá zpráva.

"Takže je to jen pár hodin jízdy," zauvažovala jsem a otočila se k Marfe. "Tak, co? Vydáme se za ním?"

Marfe nezaváhala ani na chvíli a souhlasila. "Můžeme od něj dostat pár informací taky." napadlo jí.

"Jasně," usmála jsem se. "ale nejprve půjdem k nám domů. Tam to promyslíme, kybychom jen tak se vydali na hon, jistě by to moje sestry nepřekously."

"Dobře," přikývla. "Tak půjdem?"

Všichni tři jsme vyšli z budovy. Já a Chris jsme šli k mému auto a Marfe měla na parkovišti zaparkované svoje bilé BMW. Slušný kousek, hlavně jezdí rychle.

"Tak jeď hned za námi." vyzvala jsem jí a vyjeli jsme na silnici a dál k nám domů.

Když jsme dojeli, všimla jsem si, že je tu už i Lexy, a nejspíš sebou vzala Susanu a Claudii... Dany, no nevím, ale nejspíš už bude doma, nebo se jí v práci tak zalíbilo? To jsem si uměla dobře představit.

Zastavila jsem před domem a Marfe hned za mnou. Vystoupila z auta a hned ucítila jeho pach. On už tu byl! Matt byl s Lexy a ostatními v našem domě. To si teda hoch pospíšil.

Alexandra

Ještě chvíli do mě proudily jeho vzpomínky. Nechala jsem ho, aby mi ukázal všechno, ale jakmile došel až k dnešnímu dni, vyskočila jsem na nohy stoupla si asi deset metrů od něho.

„Vím, že je to kruté, vím to, ale věř mi, že to nebylo úmyslné. Viděla jsi tu hrozbu. Nemohl jsem nechat Volturiovy, aby ti ublížili. Copak to nechápeš, lásko?“ Nemusela jsem odpovídat. Stačilo se na něj podívat a spustit proud svých myšlenek. Chvíli naslouchal, pak promluvil: „Ano, vím, že to byla chyba, ale ty víš, že bys mě nikdy nenechala odejít. A já jsem bez tebe nemohl žít. Miluju tě a musel jsem tě vídat. Jednou za čas jsem přišel. Jenže vždycky jsem ti to musel vysvětlit, takže proto to mazání. To snad chápeš.“

„Ne, nechápu! Jak bych mohla? Já jsem se 70 let trápila. Leah se o mě bála, jenom ona mě držela při životě. Chtěla jsem umřít, ale byla tu jen Leah, aby mi v tom zabránila. Měla mě to nechat udělat.“ Křikla jsem po něm.

V tom momentě se jedním skokem přemístil až ke mně. Chytil mě za paže (kdybych byla člověk, jistě by mě ten stisk bolel) a zatřásl mnou. „Tohle už nikdy neříkej! Rozumíš? Tohle už nikdy neříkej.“

Okamžitě jsem jeho ruce odtrhla ode mě a uskočila o dalších deset metrů. „Proč ne? Proč ne? Hm? Nechal jsi mě tady a já nevěděla, co s tebou je. Stačil by mi jediný důkaz, že jsi naživu a v pořádku. Ale ne, ty si odejdeš jen tak v klidu a mě tady necháš. Pak za mnou chodíš a mažeš mi paměť? Kolikrát jsi tu byl?“

„Kdyby se ti někdy něco stalo, zabil bych se. Nechci žít bez tebe, copak to nechápeš?“

„Kolikrát jsi tu byl?“ Zeptala jsem se znovu.

Chvíli mlčel a hleděl mi smutně do očí, po chvilce ale přece jenom odpověděl: „Minimálně jednou za rok.“

Zmohla jsem se jenom na otevření pusy v úžasu. On za mnou chodil každý rok a pak mi vždycky smazal paměť. To snad není pravda. „Vždycky jsem ti odpustila?“

Jemně přikývl, ale hned navázal na něco jiného. „Musel jsem tě chránit před Volturiovými. Jejich výdrž netrvala nikdy dlouho. Vždycky jsem jim smazal paměť, ale do týdne jsem se musel vrátit a smazat zase myšlenky na tebe. Kdybych to neudělal, přišli by si pro tebe.“

Chvíli jsem to vstřebávala a snažila se to pochopit. Slyšel, že si v hlavě dělám pořádek, proto čekal. „A teď? Kdy odejdeš? Smažeš mi paměť znovu?“

„Musím.“ Odpověděl Matt.

„Proč? Stačí mi, že vím, že jsi v pořádku. Nikde nic neřeknu, to snad víš.“ V hlavě jsem uvažovala dál. „Prosím, nech mi tu paměť. Nechci být zase tak slepá, změnila jsem se tvým odchodem. Jestli mi znovu smažeš paměť, neručím za sebe. Myslím, že už to dlouho nevydržím.“

„Takové řeči nechci slyšet, Alex. Ty musíš žít a užívat za nás oba. Musím ti paměť smazat. Znám tvoji povahu, šla bys do Itálie. Za každou cenu.“

„Ale proč ne? Mohla bych se vrátit do minulosti a vůbec nedovolit, aby se celá ta ohavná rodina narodila.“

„To nejde a ty to víš.“

„Já si ale paměť smazat nenechám, Matte!“ Otočila jsem se a utíkala co nejrychleji to šlo. Pelášila jsem lesem a uvažovala, kam zahnout, abych mu utekla. Utíkal za mnou, ale jak mu utéct? Nestihla jsem to domyslet. Posledním skokem mě chytil do náruče a dopadl zády na zem. Mě držel na hrudi, čili jsem se země ani nedotkla. Nic neřekl, jenom se mi díval do očí a rukama mi přejížděl po těle. Vždycky mě takhle uklidňoval. Po boji se takhle vždycky ujišťoval, že jsem celá a bez kousanců. Znovu mi v hlavě ukázal proud vzpomínek a myšlenek. Leželi jsme tam takhle skoro dvě hodiny.

Nakonec jsem zavelela, že půjdeme k nám domů a proberem to později. Byla jsem taky zvědavá na Chrise. Už dlouho jsem ho neviděla. Stále mě držel a vstal. Nepustil mě, takhle se rozběhl k našemu domu. Nemusel říkat, že jde podle mé vůně. Já si v hlavě usmyslela, že si paměť smazat nenechám. Plány jsem ale nevymýšlela, protože by je slyšel. Usmyslela jsem si, že to promyslím později. Když to slyšel, zavrčel.

* LEAH *

No jo, už byli doma, ale Dany s dcerami ne. Šli snad na lov? Je pravda, že od příchodu sem jsme neměly čas vyrazit na hon.

Obrátila jsem se k Marfe. "Tak tady bydlíme." máchla jsem rukou k rosáhlé stavbě, která byla víc než dostačující pro tři ženský a dvě děti.

Marfe se usmála. "Jo, je krásný." prohlížela si dům.

"A to jsem ho ani nevybírala já," podotkla jsem. "Já už vybrala minule... takže teď si mohla vybrat Lex podle svého vkusu, protože společně bychom se nikdy neshodly." zavrtěla jsem hlavou. "A když se k tomu přidá ještě Dany!"

Vyšla jsem směrem ke hlavnímu vchodu po schodech a v patách mi šli Chris s Marfe. "Lexy je už doma... a on tu je taky." dodala jsem trochu tišeji, když jsme vešli dovnitř.

"Matt." všiml si Chris jeho pachu a porozprávějících hlasů vycházejících z obýváku.

"Kdo to je?" nechápala Marfe, ale cítila je už taky.

"Ále nikdo důležitý!" protočila jsem panenky jako by říkala: To nestojí za řeč! A šla dál směrem k obýváku. "To jen Lexyn manžel - Matt - se po sedmdesáti letech uráčil vrátit." řekla jsem ironicky za rameno, když jsem vcházela dovnitř.

Oba dva právě vstali ze sedu a otočili se k nám. Už nás slyšeli přicházet.

Podívala jsem se na Lexy nejdřív... vypadala dobře, nijak zvlášť rozrušeně... trochu zamyšleně, ale ne na zhroucení. Asi přijala jeho příchod dobře, jak se zdá. Tak jsem se obrátila k jejímu manželovi. "Ahoj, Matte!" zvolala jsem. "To je nám zvláštní návštěva." usmála jsem se.

Matt se tvářil zcela vážně. "Leah." přistoupil ke mně a potřásli jsme si rukou.

Já proti němu nic neměla... snad jen, že mi tu nechal Lexy se zlomeným srdcem, až skoro hysterickou... že jí někdy napadaly myšlenky na sebevraždu. Když jsme zůstaly samy, bylo to tehdy těžké pro nás obě, samozřejmě pro Lexy víc... ale, jak jen mohl ten egoistickej parchant opustit Lexy, když jí tolikrát vyznával lásku?

V minulosti jsem byla za Lexy ráda, že měla svého partnera, který jí miloval, chránil a zbožňoval, jak si to ona zasluhovala, ale také...

Záviděla jsem jim. Měli jeden druhého a horoucně se milovali. Někdy mě napadalo, že by mi bylo lépe, kdybych odešla tehdy s Chrisem a cestovala. Připomínali mi můj lidský život. Kdybych šla s Chrisem, aspoň bych zapomněla... potlačila... vzpomínky na mého Jereda!

"Chrisi." usmál se Matt na mého kamaráda. "Tušil jsem, že se tu asi znova setkáme."

I Chris se usmál. "Jasně." Chris se otočil směrem k Lexy... "Pořád vypadáš skvěle švagrová." roztáhl rty od ucha k uchu. A přátelsky jí objal. Chris říkal Lexy i Dany "švagrové", i když nebyl se mnou nijak spjat v manželství. Ale už si sestry zvykly a Susana s Claudií ho mají rády. Pro ně je on zase strejda. Jedinej dosavadní mužskej v rodině... protože nepoznaly nikdy Matta. Vlastně to ani Dany ne. A to jsme se všechny jmenovaly po něm. Má docela hezký jméno, že?

Matt i Lexy se obrátili k Marfe. Matt se usmál. "To je další sestra?" ptal se mylně.

"Eh..." obrátila jsem se k Marfe, na kterou bych málem zapomněla. "Ne, není. Je to přítelkyně ze školy." postrčila jsem jí kupředu. Stála trochu v postranní. Celou dobu zatím jen pozorovala, jak se znovu vítáme. "Marfe, to je Matt Masen. Matte, naše nová kamarádka Marfe." představila jsem je.

"Těší mě." řekla Marfe.

"Mě taktéž." přikývl i Matt. Za ním na mě dělala Lexy oči. Já se jen na půlpusy usmála a mrkla na ni. I Lexy se usmála. Takže přece jen není k Marfe tak zaujatá. To je měla blbou náladu... však jsem to taky věděla.

MARFE

Matt mi prišiel milý. Stále ma však zaujíma Lexy. Neviem prečo som stále mala pocit, že sa jej nepáčim a robila som všetko preto, aby som sa jej zapáčila. Lexy sa na podiv usmiala. ,,Ahoj, Marfe, vítaj u nás,“ povedali a pobozkala ma na líce. ,,Ďakujem,“ odvetila som a úsmev som jej opätovala, ,,máte to tu vážne krásne. Je cítiť, že je to domov,“ vravela som trochu smutne. Už toľko rokov som nepoznala domov. Môj domov boli štyri steny na internáte. ,,Ukážem ti dom,“ navrhla hneď Leah. ,,Budem rada,“ usmiala sa som a šla som za Leah. Ukazovala mi všetky izby v dome, obývačku i kuchyňu. ,,A toto je izba Daniely,“ povedala a vošli sme dnu. ,,Čo to má znamenať?“ Zarazila sa Leah. ,,Lex, Lexy,“ kričala na Lexy. Izba bola celkom prázdna. Lexy pribehla na zavolanie a neuplynula ani sekunda. ,,Dany je preč?“ Pýtala sa Lexy neisto Leah. ,,Vyzerá to tak,“ odvetila Leah a prechádzala sa po prázdnej, ale zato priestrannej izbe. Lexy si sadla na zem a tvárila sa smutne. ,,Ako nám to mohla urobiť? Len tak zmiznúť?“ Pýtala sa. Leah krútila hlavou. ,,To neviem,“ odvetila Leah. ,,Tu niečo je,“ povedala som, keď som si všimla jedinú vec v izbe. Bola to menšia skrinka, skorej ako nočný stolík a na ňom bola obálka. Lexy podišla k stolíku a vzala obálku do ruky. Otvorila ju a čítala nahlas. ,,Musela som vás aj s dcérami opustiť. Bolo to nevyhnutné. Mám vás rada. Daniela,“ prečítala Lexy tento suchý dopis. ,,Je to jej rozhodnutie,“ povedala Leah a pozrela sa na Lexy, ktorú odchod Daniely celkom odrovnal. ,,Bola naša sestra,“ vravela Lexy smutne a ja som sa cítila navyše. ,,Ale ako vidíš, život nám našiel novú sestru,“ povedala Leah. Nechápala som čo tým myslí, až keď sa obe pozreli na mňa. ,,Asi na tom niečo bude,“ usmiala sa Lexy. Prvýkrát som cítila, že jej úsmev je úprimný. ,,Čo s tým urobíme?“ Pýtala sa Leah Lexy. Lexy sa zasmiala. ,,Marfe, nechcela by si sa k nám presťahovať? Síce to nie je kráľovská komnata, ale ako si povedala, je to domov. A odpusť mi to ráno,“ vravela mi Lexy. Ostala som nemo stáť. ,,Ja,“ koktala som, ,,neviem, čo mám povedať,“ dodala som. ,,Povedz, že sa presťahuješ k nám,“ usmiala sa na mňa aj Leah. ,,V prvom rade,“ povedala som, keď som konečne nabrala odvahu niečo povedať, ,,ti nemám čo odpúšťať, Lexy,“ povedala som a pozrela som sa smerom k Lexy, ,,proste som ti asi nepadla v tej chvíli do oka, takže sa na to vôbec nehnevám,“ povedala som jej. ,,To som rada, vieš mala som vážne smutnú náladu. Matt a tak,“ vravela mi Lexy smutne, ,,ale teraz sa mám už lepšie a nemala som si to len tak vybiť na tebe,“ dodala. ,,To je v poriadku, celkom zabudnuté,“ odvetila som. Potom sa na obe pozrela. ,,A čo sa týka toho, že toto nie je ako kráľovská komnata, to vôbec nevadí. Kráľovské komnaty bývajú chladné, neútulné a bez citov,“ vravela som im, ,,a táto izba je krásna a už niekoľko rokov túžim po domove,“ usmiala som sa, ,,takže moja odpoveď je áno, veľmi rada by som s vami bývala,“ povedala som napokon. ,,Jaj, teším sa, Marfe,“ zasmiala sa Leah a potom ma objala. ,,Tiež sa teším,“ dodala aj Lexy a podišla ku mne, ,,vitaj v rodine, Marfe,“ povedala a objala ma. Po lícach mi tiekli slzy. Konečne som našla to, po čom som tak túžila. Priateľov a hlavne som našla rodinu.

LEAH

Marfe krátce poté odjela, aby mohla si zařídit odhlášení pokoje a vše okolo koleje. Byla jsem ráda, že s námi bude bydlet to ano, ale že odejde Dany s dcerami!

Sedly jsme si Lexy ve staré Danielině pokoji vedle sebe a chvíli ani jedna z nás nepromluvila. Chris s Mattem nás nechali na chvíli osamotě.

"Tak řekni něco." vyzvala mě Lexy tiše, když už to trvalo dlouho. Slabě jsem se usmála, objala jí kolem pasu a položila na její rameno hlavu.

"Já ale nevím co." zašeptala jsem. Zvedla jsem k ní obličej a uviděla jak jí jediná křišťálová slzička stéká po mramorové tváři... až dopadla na moji líci.

Je dobře, že tu je Matt. Ano, velmi dobře. Aspoň jí bude moct utěšovat, protože já toho schopná nejsem. Lexy mě objala kolem ramen. "Měla nám něco říct a ne si jen tak odejít!" vypadlo z ní po chvíli.

"Ahn." přikyvovala jsem. Já k Daniel neměla takový vztah jako Lexy. Alexandra si uměla lehce každého zamilovat - už prostě byla taková, zatímco já... byla uzavřená, měla jsem radši ticho a samotu. Bez jakéhokoliv vztahu - aspoň mi tak nemohli ublížit. Měla jsem strach navazovat hlubší vztahy.

Chris a Lexy byli vyjímkou. A Marfe se mi taky moc líbila, její tichá a přece tak výrazná osobnost. Co bych taky čekala od princezny, že?

Ale pravdou bylo, že mi někdy připadalo, že žijeme s Dany a jejími dcerami jako dvě rodiny a ne jedna celá. "Dany věděla, že kdyby nám to řekla tak bychom jí přemlouvaly zůstat." ozvala jsem se. "Nechtěla to dělat ještě těžší."

"Samozřejmě, že by zůstala!" řekla Lexy prudším hlasem a pak zvolnila. "Máš pravdu, promiň, že jsem tak vyjela. Ale pořád se mi nechce věřit, že odešla. Ještě ráno jsme byli tak..." zavrtěla hlavou. "Asi to tak chtěla. Je to její volba." vydechla pak už klidně.

"My bychom jí od odjezdu asi stejně nepřemluvily, víš přece jaká je."

Lexy se zasmála skrz strůžky slz. "Jo, vím." přikývla. "Aspoň že mám tebe." Objala mě. "A Matta."

.....

Po celé hodině rozjímání proč, kdy, jak a kam odešla Dany jsme se vrátitli do přízemí, kde proti sobě seděli Matt s Chrisem. Měřili se navzájem jako sokové, napjatí a připraveni k útoku.

Co to?

"Matte?" zamračila se Lexy, když k němu došla. Ten se jako mávnutím kouzelného proutku zase usmíval - samozřejmě na Lexy. Vzal jí k sobě na klín a políbil krátce na rty.

"Ano, můj anděli?" otázal se Matt.

Lexy se udiveně ohlédla po Chrisovi, který se už tak nemračil a už se uvolnil. Obrátila zpátky zrak k Mattovi. "Děje se něco?" zeptala se opatrně.

"Ne," zavrtěl hlavou.

"Chrisi?" zeptala jsem se jeho.

"Nic, vůbec nic, Mack." zavrtěl hlavou i on a vstal. Došel ke mě a vzal mě za ruku. "Pojď, projdem se... ukážeš mi okolí." zamrkal na mě.

"Teď?" nechápala jsem. Venku to vypadalo na déšť, hustý a temný déšť. Brr, zase.

"Jasně," zatahal mě za ruku. "tak pojď."

Kývla jsem směrem k Lexy. Ona jen pokrčila rameny, že neví.

"No dobře." přikývla jsem a šla za ním. Krátce nato jsme vyšli ven a to už lilo jako z konve. Nechtělo se mi hned zmoknout. "Počkej, udělám něco s tím deštěm." Zastavila jsem ho.

Nešlo mi to tak dobře jako Lexy, ale déšť bych mohla nechat zmizet, aspoň na chvíli. Soustředila jsem se (ať přestane pršet) a když jsem znova otevřela oči už nepršelo.

"Šikulka." pochválil mě Chris a my ruku v ruce vběhli do tmavého lesa.

Lexy zůstala sama s Mattem doma. Marfe se měla co nejdřív přestěhovat k nám.

Alexandra

Leah s Chrisem se šli projít a my s Mattem zůstali sami. Pořád jsem byla smutná z Daniely a jejího odchodu, ale teď mě víc upoutala ta divná scéna Matta s Chrisem v obýváku.

"Tak to vyklop, o co šlo?" Zeptala jsem se a posunula se, abych mu neseděla na klíně, ale vedle něho.

"Co?" Dělal, že neví, o čem mluvím, ale věděl to moc dobře. Natáhl se po mně, ale stihla jsem uskočit.

"No tak Matte! Co to s Chrisem bylo?"

"Trochu jsme se chytli, o nic nešlo."

"Vždycky jste si rozuměli. Tak o co šlo?"

"O tebe a Leah, samozřejmě."

"Konkrétněji?"

"Fakt to není důležité." Stačilo mé mírné zavrčení a pokračoval. "Obvinil mě, že jsem vás tu nechal. Vždyť on udělal to samé."

"To ale není všechno." Dodala jsem. Stejně jako znal on mě, znala jsem já jeho.

"Řekl jsem mu o Volturiových. Chtěl by s nimi bojovat. Oba ale víme, jak by to dopadlo. Já bych se soustředil víc na tvoji ochranu, než na boj a on taky na Leah."

"Chris souhlasí s bojem?" Rozzářila jsem se. To je úžasný. Konečně někdo, kdo je na mojí straně a má na to stejný názor. Podle mě by nejlepší pomsta byla, zničit Volturiovy v historii, hned když se narodili. Mám takové schopnosti, tak proč jich nevyužít. Začala jsem hned vymýšlet plán. Leah určitě bude v tomhle s Mattem, taky by nešla do boje jen tak. Takže s ní počítat nemůžu. Marfe nemůžu nutit, je nová a bude na Leahině straně, oblíbila si ji více. Takže bych se mohla spřáhnout s Chrisem a bojovat. On byl vždycky takový bojovník jako já...

Z úvah mě vyrušilo Mattovo silné zavrčení a potom jeho ruce na mých pažích. Zatřepal mnou, asi se snažil vypudit tyhle zlé myšlenky z mojí hlavy. No, moc dobře věděl, že to nemá cenu. Když si něco vezmu do hlavy...

"Nech takových myšlenek! Chris by proti Leah nešel, tak jako ty proti mně, to snad víš."

"Nejdu proti tobě, ale oba jsme se změnili a ty chceš zase odejít. Zase mě tady necháš, proč bych nemohla dělat, co chci."

"Alex, proč mi to děláš? Proč mi to děláš? Víš, jak je to pro mě těžké? Myslel jsem, že bez tebe nepřežiju ani sekundu, nakonec jsem to dotáhl skoro na půl roku. Nakonec jsem se ale musel vrátit. Opravdu bez tebe nemůžu žít. Pořád tě vidím, jak se směješ, jak mě líbáš, jak se se mnou miluješ. Pak si představím, že by sis mohla najít jiného upíra a skoro zabiju půl tuctu Volturiových. Já to ale dělám pro tebe. Nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo. Nebo aby si z tebe Aro udělal svoji loutku."

"Vím, jaké to je. Myslíš, že já jsem tady žila v pohodlí a bez problémů?" Zeptala jsem se a v hlavě projela hodně smutných scén, kdy jsem byla úplně v koncích. Aby to viděl, aby to cítil. Pak jsem pokračovala. "Ale pořád tě miluju, ty to víš. A pokud mě miluješ taky, půjdeš do toho se mnou a Chrisem. Leah nakonec taky změkne. Tak co?"

LEAH

"Dáme si závod?" navrhl Chris, když jsme byli hlouběji v lese.

"Proč ne?" usmála jsem se. Potřebovala jsem se nějak odregaovat. A Chris mě uměl vždycky rozptýlit od starostí. Nedal mi příležitost se trápit. Za to jsem ho měla víc ráda. "Žádný fígle, jasný? I když... stejně i tak bych vyhrála." zasmála jsem se a už vyběhla.

"Ha ha, dovol mi se zasmát." zapochyboval a vyrazil za mnou. Chris byl opravdu rychlý - ale ne víc jak já.

Zasmála jsem se, když jsem ho uslyšela klít hodně daleko za mnou. Zvolnila jsem a obrátila se zpět. Byla jsem teď sama a nikde ho neviděla. Kde je? Přece není až tak pomalý...

"BAF!!" vybafl na mě najednou za zády. "Ha ha.. a kdo je teď rychlejší?" Hmm... je lepší. Celé to oběhl a byl najednou přede mnou.

"No dobře, dobře." přikývla jsem. Déšť už úplně přestal a obloha se vyjasnila. Ani jediný mráček nebyl vidět... jen tmavomodrá půlnoční obloha. Šli jsme pak pomalým krokem k nedaleké mýtince a sedli si do trávy.

"Chrisi?" ozvala jsem se po chvilce ticha.

"No?" otočil hlavu ke mě.

"Tak už to řekni." vybídla jsem ho.

"A co?" dělal nevědomého.

"No co asi?" zamračila jsem se. "Co to bylo mezi tebou a Mattem? O čem jste mluvili, když jsme tam s Lexy nebyly? Proč jste vypadali, jako byste chtěli na sebe skočit?" mlela jsem tak rychle, že by to obyčejný člověk ani nepochytil.

Chrisova tvář se stáhla do úšklebku. "Už jsem si říkal, kdy se zeptáš. Vydrželas to teda dlouho..."

"A?" naléhala jsem. "Co bylo?"

"Zprvu jsme mluvili o vás dvou, pak přišla řeč na to, že on zmizel... a on mi vytkl, že zrovna já nemám, co říkat, když jsem vás tu taky nechal samotné." vyprávěl. "Tak jsme se trochu chytli... Matt mi vyprávěl o Volturiových."

Zamračila jsem. "O Volturiových? On snad byl u nich?"

"Jo, celý ten čas... někdy se ale vracel, jako třeba teď... ale pak zas zmizel, smazal Lexy paměť a byl zpět u nich."

Překvapeně jsem zamrkala. "Eh... on se vracel?"

"Jo." přikývl.

"A pak zmizel, ale předtím nám vymyl mozky..." cítila jsem, jak mnou proudí zlost. "Jak zrvácené! Odporné..." drtila jsem mezi zuby. A co teprve Lexy. Ta musela jeho odchod prožívat znova a znova, ač si na to nepamatovala... přesto jí někdy přepadaly chvíle, kdy vypadala jako tělo bez duše. Něco - někdo - jí chyběl a ona nevěděla, co zase a zase ztrácela...

Měla jsem vztek, zuřila jsem... na Matta. V milisekundě jsem vstala a chtěla vyrazit zpět domů, kde byli ti dva. Co když jí zrovna teď vymývá zase mozek?

Ale než jsem stačila udělat tři kroky, srazil mě k zemi Chris. Sedl si na mě a tvářil se zarputile.

"CO TO DĚLÁŠ?!!" vykřikla jsem.

"Chci ti zabránit udělat chybu, které bys pak litovala." šeptl a sklonil se ke mně níž. "To není zvrácenost, Leah." zavrtěl smutně hlavou. "On - Matt - Lexy opravdu miluje, copak to nevidíš? Nedokáže se od ní oddělit... aniž by za čas nepřišel a nebyl s ní." Jeho tvář byla jen pár milimetrů od toho mého. Jeho sladký dech mi ovál tvář. Musela jsem zavřít oči, abych neviděla, jak se na mě Chris dívá.

"Lexyna schopnost cestovat časem a poroučet živlům je ojedinělá. Volturiovi by za ni dali nevím, co aby se k nim přidala - ať už bude chtít, či ne - a to jen kdyby o ní ale věděli, jenže oni neví, že někdo takový existuje. A Matt dohlíží na to, aby to tak zůstalo a aby ona byla v bezpečí. A sám se tak vystavuje nebezpečí."

Uvolnila jsem se, zlost ze mě vyprchala... otevřela jsem oči a uviděla jeho přátelské oči.

Láska. Jak zvláštní to věc... co všechno dokáže.

"Myslíš, že to udělá znovu?" zašeptala jsem po chvíli, kdy už Chris ze mě slezl a ležel vedle mě. Dívali jsme se na hvězdy... bylo to uklidňující.

"Myslím, že jo." odpověděl.

"Ale na tebe to jeho mytí mozku nefunguje, ne?" napadlo mě najednou, že jsem musela vstát do sedu a naléhavě se nad ním sklonit.

"O tom už jsem přemýšlel." pověděl mi. "Ale spíš by bylo lepší, kdybychom se postavili-"

"Počkat, počkat!!" zarazila jsem ho. "Máš teď na mysli, to co já? To snad ne!"

Chris se zašklebil. "A co máš na mysli ty?" ptal se, i když to věděl.

"Takže jo!" vykřikla jsem. "Ty ses snad zbláznil, ne?!!" vyskočila jsem na nohy. "Pouštět se s nimi do konfliktu je o život."

"Teď zníš jak Matt." zakroutil hlavou.

"No aspoň někdo rozumný!" ohradila jsem se. "To přece nemůžeme jen tak tam vtrhnout..." zavrtěla jsem hlavou. A co Lexy na to asi?

Ta by souhlasila, jakkoli by to bylo nebezpečné, protože tu šlo o její štěstí, aby Matt u ní už zůstal a vůbec... Volturiovy neměla ráda.

"Samozřejmě, že tam jen tak nevtrhneme. A nebyli bychom sami. Je nás hodně, kdo nemá rád Volturiovy. Víc než si myslíš."

"Ššš!" sykla jsem. "Už o tom nic nechci slyšet!" Chris kupodivu zmlkl. "Je toho na mě trochu moc... v jednom jediném dnu... a co všechno se nestane!" zavrčela jsem. "Tak mě neprovokuj s tím debilním nápadem."

Neklidně jsem přecházela z místa na místo. "Měli bychom se víc soustředit na toho... toho upíra, který je ve Washingtonu." Na toho bych málem při všem tom shonu zapomněla. Musíme ho dostat... a vylákat tak ty dvě krysy - Jacqese a Louisu - z jejich nory.

Chtěla jsem začít s honem hned - měla jsem vztek, potřebovala jsem někoho, na kom bych si ho vybila a tenhle upír, co je nedaleko je ten pravý pro to.

MARFE

Vrátila som sa do svojej izby v internáte. Bol to zvláštny pocit, že ma brali ako priateľku, možno ako za sestru. Nemohla som uveriť, že som po toľkých rokoch našla niekoho, komu na mne zrazu záleží. Veľmi som sa potešila, že budem s nimi bývať. Sadla som si na svoju posteľ a uvažovala o všetkom. Bolo to divné opustiť túto miestnosť, ktorú som nazývala svojim domov. Miesto, kde som plakala každú noc a uvažovala ako dostanem muža, ktorý mi zabil rodičov. A teraz som mala v sebe len hnus. Hnus z neho a najmä hnus z mojich sestier. Oni to všetko zničili a dovolili, aby som sa trápila. Aby som žila ako tento netvor, čo je vo mne. Ešte že som sa vedela ovládať pred ľuďmi a nebola som nebezpečná. Ako som čítala rôzne literatúry o upíroch, bolo to vážne nezvyčajné, že som sa dokázala tak veľmi ovládať. Rovnako ako plakať. Spomínala mi to Leah, že ona to nevie, nevie plakať. Ja som to vedela ž veľmi dobre. Pobalila som si tých pár vecí čo som mala, vrátane fotografie svojich rodičov a zamkla som izbu. Odniesla som kľúčik na internát a odhlásila som sa. ,,Končíte štúdium?“ Pýtala sa ma majiteľka internátu.
,,Nie, iba sa sťahujem,“ usmiala sa som sa na ňu a pobrala som sa k svojmu autíčku, aby som si tam dala svoje veci. Odomkla som auto a chcela som vziať do rúk svoj kufor.
,,Nemala by si sa namáhať, taká pekná,“ usmial sa na mňa.
,,Michael,“ zvolala som sa srdce sa mi rozbúšilo.
,,Len mi nepovedz, že niekam odchádzaš, Marfe,“ povedal smutne.
,,Nie, iba sa sťahujem. Tu kúsok, do školy budem chodiť ďalej,“ odvetila som mu a usmiala som sa. Opätoval mi svoj úsmev a pomohol mi dať kufor do auta.
,,Prejdeme sa kúsok?“ Navrhol mi Michael. Nevedela som, čo mám povedať. Moje srdce kričala áno, ale moja hlava nie. Mala som strach. Nikdy som nebola s človekom sama. Vždy boli na okolo ľudia a už vôbec som nikdy nebola sama s Michaelom.
,,Prosím,“ usmial sa na mňa. Prikývla som. Prechádzali sme sa po parku, kúsok od internátu a Michael mi hovoril o svojej rodine a o tom, že po skončení tejto vysokej školy plánuje ďalšiu. Neskoro prišiel na to, že chce byť lekárom. Chce zachraňovať ľudské životy. ,,A čo ty, Marfe?“ Pýtal sa ma.
,,Ešte neviem, čo chcem robiť po škole. Ešte ma čaká veľa ročníkov,“ zasmiala som sa.
,,Na to postupne prídeš,“ odvetil mi Michael, ,,prečo sa sťahuješ?“ Pýtal sa ma.
,,Na školu prišli moje dve priateľky z minulosti. Navrhli mi, aby som s nimi bývala, lebo si tu kúpili dom,“ klamala som ho, ,,tak som súhlasila. Samej mi je smutno,“ dodala som.
,,Každému je samému smutno,“ odvetil mi Michael.
,,Tiež by som to tak povedala,“ odvetila som mu. Zastali sme pri fontáne a Michael sa na mňa usmial. ,,Keď som ťa zbadal s tým kufrom, tak som sa zľakol, že odchádzaš, Marfe,“ vravel mi.
,,Prečo by si sa zaujímal práve o mňa?“ Pýtala som sa ho.
,,Pretože si bola vždy taká zaujímavá, Marfe. Každého som sa na teba pýtal a dozvedel som sa iba meno. S nikým si sa nepriatelila,“ vravel mi.
,,Nikto nikdy nemal záujem priateliť sa so mnou,“ vysvetľovala som mu.
,,A keby som mal ten záujem?“ Pýtal sa Michael. Ostala som prekvapene stáť. Chcel sa so mnou priateliť. Nechápala som tomu.
,,Chceš, aby sme boli priatelia?“ Spýtala som sa. Tiež ma musela napadnúť taká blbosť. Však to práve povedal. Michael sa zasmial.
,,Áno, ty hlúpučká,“ zasmial sa a pohladil ma po líci, ,,ale nechcem sa s tebou len priateliť, Marfe,“ povedal celkom vážne a ja som vôbec nevedela o čom hovorí. ,,Vieš, Marfe, si asi to najkrajšie stvorenie, čo som kedy videl. Už niekoľko rokov ťa pozorujem a naberám odvahu, aby som a oslovil,“ vravel mi a ja som napäto počúvala jeho slová. ,,Keby si do mňa nevrazila, asi by som nikdy tú odvahu ani nenabral,“ zasmial sa. Usmiala som sa na neho, aj keď som nevedela o čom hovorí. ,,Zaľúbil som sa do teba, Marfe,“ povedal mi.
,,Prosím?“ Pýtala som sa.
,,Páčiš sa mi a cítim, že chcem byť s tebou,“ povedal mi Michael. Podišiel ku mne bližšie a potom ma pobozkal. Točil sa so mnou celý svet. Ani som nevedela, či žijem, či snívam, čo sa to deje. Bol to najkrajší pocit v mojom živote. Najkrajší okamih. Dúfam, že sa nikdy neskončí...

Matt neodpovídal. Hleděl mi do očí, ale já jsem věděla, že se mi vrtá v hlavě. Musel tam vidět, že to myslím smrtelně vážně.

"Nedělej mi to..." Zašeptal tak potichu, že i já jsem měla co dělat, abych to slyšela.

Nemusela jsem na to odpovídat. V hlavě se mi spustil proud myšlenek, přestala jsem po jeho dost silném zavrčení.

"Tímhle mi nevyhrožuj! Víš, že to stihnu dřív než zmizíš." Snažil se mě zastrašit, ale já jsem věděla , že ve svých schopnostech jsem dost rychlá na to, abych zmizela v historii dřív, než by mi vymazal paměť. Kromě toho, kdyby byl Chris fakt na mojí straně, mohl by mi dělat štít.

Podívala jsem se mu do očí a něco se ve mně zlomilo. Ty jeho oči...rychle jsem ucukla pohledem. Ničil mě víc než já jeho.

"Udělej to..." Zašeptala jsem. "Udělej to teď hned a odejdi."
Viděla jsem, že by chtěl, ale nešel ke mně, ani nic jiného. Než stihl odpovědět, odpověděla jsem: "Prosím, udělej to rychle a běž. Nikdy se už ale nevracej, nechci dál trpět."

V hlavě se mi něco mihlo, nešlo to zastavit a určitě to viděl.

"Na to ani nezkoušej myslet! Rozumíš?" Zařval tak, jak ještě nikdy. Došel ke mně, chytil mě a zatřásl mnou. "Chceš mě zničit? To chceš? Myslíš, že bych dokázal žít, kdybys tu nebyla. Lex, prosím tě. Buď rozumná, mysli na Leah. Ty bys jí něco takového mohla udělat?"

"Leah to pochopí, ona ví jak to je. Tak si vyber. Buďto mi smažeš paměť a já to skončím a nebo do toho půjdeš se mnou."

"Nemůžu do toho jít. Oni jsou mocní a nenechají se zničit... ani v historii."

"Dobře, tak to udělej. Smaž mi paměť a jdi." Řekla jsem tvrdě, možná víc než jsem chtěla. Ale v podstatě to bylo jednoduché. Jsem pořád stejná a určitě se to vždycky opakovalo. Takže než jsem to mohla udělat, vždycky mi smazal paměť. Tak proč se teď tak brání? Vždyť to nakonec stejně udělá. Zase to slyšel.

"Ano, udělám to, ale ne teď. Chci si užít ten čas, co máme."

"Aha, ty si chceš užít. Já samozřejmě můžu taky...Ale jenom na pár dní, pak mi smažeš paměť."

Pustil moje paže a rukama mi přejel po lících. Vždycky tvrdil, že i přes tu studenost těla, mám líce teplé. Chvíli tak stál, držel mě a hleděli jsme si přímo do očí. "Víš, že to nechci udělat. Dělám to pro tebe."

Nevím, proč, nechtěla jsem, ale v hlavě se mi mihl přesun do minulosti. Lekl se, bylo to jasný. Ztuhl a pevně mě chytil, asi abych mu nezmizela, i když tím by to neovlivnil.

"Matte, je to pořád dokola. Nechceš, abych zničila Volturiovi a nechceš, aby oni zničili mě. Já nebudu ohrožovat Leah a teď už i Marfe. Nech mi paměť a já to vyřeším po svém, nebudu se jim plést do cesty, ale svůj život vyřeším. Když mi ji smažeš, bude to jako dřív. Nechci už tak žít."

"Jsi horší než malé dítě. To nechápeš, že než by ses stihla nechat zabít, smazal bych ti paměť. Nenechám tě zemřít. Nežiju pro tebe mimo jen tak, žiju jenom pro tebe a nebudu na tom nic měnit, když je to pro tvé bezpečí."

"V tom případě se vzdávám. Jestli sis nevšiml, tak žiju taky jenom pro tebe, nejsi jediný, komu na tomhle vztahu záleží. S tím rozdílem, že já bych neměla takovou vůli jako ty."

"Já tě bojovat nenechám. Nenechám tě riskovat v předem prohraném boji."

"Já se tě ale nebudu ptát. Jdu do toho a hotovo."

"To chceš udělat Leah? Budeš žít s tím, že jdeš do boje bez své sestry? Můžeš to Leah udělat?"

"Co mi má udělat?" Ozval se divný hlas Leah ode dveří.

LEAH

Měla jsem pořád náladu pod psa. Doslova ve mě bublal vztek. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla... ale pak se zašklebila. Jakoby mi tohle mohlo pomoct.

Chris šel tiše vedle mě. Radši už ani nepromluvil. Pche, jako bych byla sud se střelným prachem, který může každou chvíli vybuchnout. Zaťala jsem zuby.

Co to se mnou je? Proč jsem tak neklidná a vzteklá. V minulosti jsem vždy byla tichá a klidná... ať už byla situace jakákoliv. Jaktože moje sebeovládání tak selhává?

A ne jen moje sebeovládání, taky i moje schopnosti - teda ty, který jsem přejala - mi nejdou tak dobře, jak v minulosti. Ztrácím je snad? znepokojeně jsem se mračila před sebe. Cítila jsem na sobě Chrisův pohled, ale nic neřekl. Ani já ne.

Za chvíli jsme měli už na dohled náš dům. V obýváku se pořád ještě svítilo... takže tam byli celou dobu. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem teď s nikým mluvit. Ani s Lexy a už vůbec ne s Mattem. S ním jsem nikdy nenalezla společnou řeč.

Když tak přemýšlím je Matt pravým opakem Chrise. Chris je veselý, přátelský a otevřený... aspoň většinou. Zato Matt je mlčenlivý, tichý, zadumaný a nevyjadřuje své city otevřeně - jediná světlá vyjímka je Alex.

Náhle mě napadla tak absurdní a přece pravdivá myšlenka, že jsem se na místě zastavila. Chris překvapeně zastavil taky a s jedním obočím pozvednutým na mě pohlédl. Snažil se zjistit z mého výrazu, na co právě myslím.

Vždyť... já jsem skoro jako Matt!! Měla jsem chuť se zasmát, smát se nahlas. A přesto mě přepadal smutek. Ano, to co udělal Matt není odporné, jak říkal Chris. Matt jen miluje. Miluje Lexy nadevše. Jak bych mu to mohla zazlívat?

„Děje se něco?“ přerušil Chris ticho. Zvedla jsem k němu hlavu. Měl o mě starosti.

Ach Chrisi, proč jsi ještě pořád se mnou? Je to jako bych tě držela v zajetí a nepustila dál... abys mohl najít štěstí. Ale já tě nemůžu nechat jít... ne, příliš tě miluji, než abych tě nechala jít. Potřebuju tě. Jsem tak sobecká... ale nemůžu si pomoct.

A přesto všechno tě nemiluji dostatečně moc, jak by sis to zasloužil.

„Ne, nic.“ zavrtěla jsem hlavou a pak se na půlpusy usmála. „Už nemusíš kolem mě chodit jak pošpičkách, jsem v klidu.“ Vzala jsem ho za ruku a šli jsme k domu.

Chtěla jsem kolem obýváku jen projít, nechtěla jsem je rušit... ani o čemkoliv rozprávět. Chtěla jsem hrát. Na svoji harfu. To mě vždy dokázalo uklinit a znést do úplně jiného světa.

Mohlo být tak dvě či tři hodiny ráno, nevím jistě. Noc - byl to čas spánku. Aspoň pro lidi. Ne pro nás. Kdybych tak mohla usnout a ztratit se ve snové říši. Šli jsme právě kolem obýváku - ti dva si nás snad ani nevšimli, protože jsme uslyšeli je se hádat - a přávě říkal Matt Lexy:

„Já se tě ale nebudu ptát. Jdu do toho a hotovo.“

„To chceš udělat Leah? Budeš žít s tím, že jdeš do boje bez své sestry? Můžeš to Leah udělat?“

Zastavila jsem se a obrátila zrak k obýváku. Nechtěla jsem je rušit, ať si řeší svoje starosti sami, ale...

O čem to ti dva mluví! Vyrazila jsem směrem k nim. Chris za mnou jen zasténal, on to snad věděl!

V obýváku a u nich jsem byla v mžiku. „Co mi má udělat?“

Oba dva překvapeně na mě zírali. Byli tak pohrouřeni do své roztržky, že si nevšimli, že už jsme přišli.

Lexy zprvu vypadala, že mi neřekne, ale pak řekla: „Stejně se to musíš dozvědět, pojď sem.“ pobídla mě. „I ty Chrisi.“ vyzvala i jeho, který vešel hned po mě.

Už jsem věděla, že to, co mi chce sdělit se mi nebude líbit. Snad ne ten Chrisův bláznivý nápad - vyrazit proti Volturiovým!

Lexy nestačila říct ani slovo, natož abych se já zeptala... to Matt pokývl hlavou, že ano.

„NE!“ vykřikla jsem. „Ne, to snad ne!!“

Ale Lexy nezaváhala. Zcela rozhodnutá přikývla. „Ano.“ řekla jen.

„Vy jste se snad zbláznili! Jak vás mohlo jen napadnout, že povstanete proti Volturiovým!“ zasyčela jsem na ni. Snad poprvé za celou věčnost, kdy jsme spolu.

„Leah, já musím.“ odpověděla Lexy.

„Houby musíš, nemusíš nic! Jak jsi vůbec na to přišla? A proč?“ rázovala jsem po obýváku, pak se zastavila a pohlédla na Matta. „Ty taky?“

„Ne, samozřejmě, že ne. Netrávil jsem s nimi tolik času, abych Alex nakonec ztratil!“ I Matt jen stěží potlačoval vztek. Tentokrát jsem s ním byla na jedný lodi já. Ha, jaká to ironie.

„Aspoň někdo se zdravím rozumem.“

Lexy se postavila a zlostně na mě pohlédla. „To ty to nechápeš.“

Stoupla jsem si proti ní. „Aha, tak já to nechápu!“ procedila jsem uštěpačně. „Tak mi to prosím tě vysvětli.“ vybídla jsem jí.

„Není s tebou rozumná domluva, promluvíme si, až se uklidníš.“ řekla lítostivě.

Měla jsem toho tak akorát dost! Copak ona sama nechápe, že se chce vydat vstříc smrti! „Se mnou není rozumná domluva?! Se mnou!! Já snad špatně slyším!“ vykřikla jsem na ni. „To ty si snad sedíš na uších. Slyšíš se vůbec, co to tady plácáš za nesmysly?!“

Lexy se zablesklo v očích. „Myslíš snad, že si to neuvědomuju?! Jištěže vím, co jsou Volturiovi zač.“

„Tak proč?“ dotírala jsem. Chris přistoupil blíže ke mně a položil mi ruku na rameno. Setřásla jsem mu jí a pohlédla na něj. „A proč ty? Proč se k nim chceš přidat?“ vyjela jsem na něj.

Copak nevidí, jak je to nebezpečné? Mohli by zemřít. Volturiovi jsou mocní a mají hodně příznivců - silných a nadaných.

„Chci být jen šťástná, Leah. Copak to nechápeš? Já chci žít, ale život bez Matta nemá pro mě žádnou cenu.“ zašeptala Lexy. I tak jsem jí slyšela. I Chris s Mattem, který se při jejích slovech napnul. Ale než stačil říct cokoliv, pokračovala Lexy. „Je jen otázkou času, kdy se dozvědí o mě... a to nemluvím ani o tobě. Někdy se s nimi setkáme. Když ne teď tak příště. Tomu nezabráníš. Budou nás chtít do své sbírky - budeme jen další z mnoh trofejů. A když se vzepřeme - tak po nás půjdou-“

Skočila jsem jí do řeči. Ještě pořád jsem měla zlost. „Říkáš to jakoby to bylo nevyhnutelé.“ Pohlédla jsem postupně každému do očí. „Jsem na tomhle světě přes dva a půl století - a ještě mě neobjevili. Neví, že někdo jaká já existuje. Tak to hodlám nechat i na dále. Stejně tak i ty!“ řekla jsem Lexy klidně a chtěla jsem jít do svého pokoje.

„Stůj.“ zastavil mě Lexin smutný hlas. Otočila jsem se a pohlédla na ni.

"Stůj!" Zastavila jsem Leah. Zastavila se a pomalu se ke mně otočila. V hlavě se mi rýsoval plán. Podívala jsem se rychle na Matta- Naštěstí se zrovna nesoustředil na mě, takže to nemohl zahlédnout. Rozhodla jsem se. Pevně jsem se rozhodla, ale rychle to v hlavě mlžila, aby to přece jenom nezachytil. Odejdu...Sama a zařídím to sama.

"Proč?"

"Máš pravdu. Jsem sobec a myslím jenom na to, abych byla já šťastná. Nemohla bych jít do boje bez tebe a s tebou už vůbec ne. nebála bych se jenom o Matta, ale i o tebe."

Pohlédla jsem na Chrise, zatímco jsem mluvila a čekala, jestli mu to jde. Chvíli si mě prohlížel a čekal, co tím myslím, naokonec na to přišel. Přivřela jsem oči a on přikývl. Takže jsem měla jeho ochranu.

"Lex....!" Zařval Matt a blížil se ke mně.

"Chrisi!" Zařvala a ucítila kolem sebe clonu, přes kterou se už Mattovy schopnosti dostat nemohly.

"Moment...co se tu děje?" zeptala se celá v rozpacích Leah.

"Chrisi! Okamžitě dej pryč tu clonu! Hned!" Zařval Matt, teda spíš zavrčel. Přikrčil se do bojovné pozice a číhal na Chrise.

"Nech toho, Matte! Jsem rozhodnutá, ty mi pořád mazat paměť nemůžeš. A já už takhle žít nechce. Ty, Chris, ani Leah byste to neudělali. S Volturiovými bojovat nechcete, tak si zařídím svůj život, jak chci já."

"Co se děje?" Zeptala se znovu Leah a už to byla ta stará, dobrá Leah. Hodná, láskyplná, milá a obávající se o nás.

Přešla jsem k ní a Matt se pohyboval se mnou. Asi si myslel, že když zmizím, stihne mě chytit. Moc dobře ale věděl, že to nestihne. Přistoupila jsem k Leah a pohladila ji po tváři. "Musím to udělat, nebudu ti popisovat detaily. Chtěla jsem zabít Volturiovy v historii, ale nechám to tak, protože Matt je zásadně proti. Musím teda skončit sama se sebou."

"Jak sama se sebou?" Zeptala se jemně Leah, ale pořád jsem cítila to napětí, když byla naštvaná.

Pohlédla mi do očí a čekala, já jsem jí to ale říct nechtěla. Tak se podívala na Matta a čekala, až to řekne on. Nechápala jsem, že jsou ti dva najednou spojenci. Jak je to možné? Vždyť Leah Matta nemusela nikdy a Matt se o Leah nezajímal i když ji měl mnohem radši než ona jeho.

"Chce jít do Ruska a zabránit mi, abych ji zachránil." Odpověděl jí Matt. Otočila jsem se k němu zavrčela. Nechtěla jsem, aby to Leah věděla.

"Co? Zbláznila ses? To jsi úplně přišla o rozum?" křičela na mě Leah a pak se otočila ke Chrisovi. "Okamžitě dej tu clonu pryč. Mám ji ráda, ale radši ať jí smaže paměť než by se zabila."

Chris se jí chvíli díval do očí a já se bála, že mě opravdu zradí. Nakonec řekl: "Promiň, nemůžu. Je to její volba."

"Nech ho být, Leah. Má pravdu, je to moje volba a nikdo mi v tom nezabrání. Respektujte moje rozhodnutí."

Podívala se mi do očí, ale než stihla něco říct, pevně jsem ji objala. Pak jsem ji rychle pustila a otočila se k Mattovi.

"Miluji tě." Jeho jsem obejmout nemohla, protože by to dopadlo katastrofálně, už bych se znovu neodhodlala.

"Díky, Chrisi." Poděkovala jsem mu. V ten moment se otevřely dveře a dovnitř vešla Marfe, která držela tři velké kufry.

"Sbohem." Zašeptala jsem tak, aby to slyšeli všichni.

"Ne, Lex...Lásko..." Zařval Matt, ale chytit už mě nestačil. Zatočila jsem se v čase a ocitla se zase doma. Rusko, 18. století. Dala jsem si náskok jeden den. Sice nechci vidět svoji skorosmrt, ale chci naposledy vidět Matta. Pak ho musím odlákat ode mě, aby mě nezachránil...

LEAH

Všichni jsme chvíli šokovaně jen tak stáli a zírali na místo, kde Lexy zmizela. Teda skoro všichni. Matt běsnil i naříkal. Nevnímala jsem ho.

To ne.

Teď i Lexy.

Co to je dnes za den, že odešla další z nás? Kdybych byla ještě člověk nejspíš bych už omdlela. Ale takhle... Co teď? Co teď?

Matt rázoval po obýváku jako rozzuřený lev. Nikdo na něj radši ani nemluvil... To on sám začal.

"Je to tvoje vina, sakra!!" vykřikl Matt po chvíli. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Cože?

"Moje?!!" vydechla jsem vyjeveně. "Ne, ne, ne." zakroutila jsem hlavou. "To ty! Ty za to můžeš! Měl ses vrátit dřív, neměls nikdy odcházet, ty hajzle." zuřivě jsem přitom gestikulovala a taky přecházel po pokoji. "Vlastně ne... neměl ses už vůbec vracet!" vykřikla jsem na něj. Cítila jsem takovou zlost i bolest zároveň. Tohle bych mu asi jinak neřekla, není to tak úplně pravda, ale zrovna teď jsem se neovládala.

Matt ztichl zdálo se, že snad už nebude tolik křičet, ale najednou zvedl konferenční stolek a vyhodil ho oknem ven. Zavřeným oknem, které se rozbilo, a všude kolem se rozsypaly střepy.

"No jistě, jasně, jen to tu všechno znič, srovnej to se zemí!" vyštěkla jsem sarkasticky. "Jí to určitě pomůže!"

Mattovi nenávistě blýsklo v očích. "Drž už konečně hubu, tebe mám tak akorát dost."

"Tak to máš smůlu, hochu, protože já teprve začala-"

"Sakra, zmlkněte oba dva!" vykřikl do toho Chris. "Lexy nepomůže, když se vy dva budete obviňovat a štěkat na sebe jako dva psi. Uklidněte se, musíme si o tom v klidu pohovořit."

Matt zavrčel. "To říká ten pravej, oprav mě jestli se nepletu, ale nebyls to ty, který jí přitom jejím zmizení teď pomohl? Nebyls to ty?" V tu chvíli vypadal jakoby se chystal na Chrise skočit.

Chrisovi ztuhla čelist. Vypadal ale pořád klidně, aspoň navenek. Měla bych se na Chrise zlobit, že Lexy pomohl, ale nemohla jsem. Ne na Chrise. A navíc i kdyby to Chris neudělal, Lexy by i tak odešla.

"Chris má pravdu, Matte." promluvila jsem po chvíli potichu a rozhlédla jsem se po pokoji. Můj pohled se zastavil na Marfe.

Kdy ona přišla? "Marfe?" Překvapením měla oči na vrch hlavy.

"Leah." Na chvíli zaváhala, než vešla. Bylo vidět, že se rozmýšlí... protože se tu vlastně jednalo o soukromou rodinou záležitost. "Přicházím v nevhod." Nebyla to otázka, ale konstatování. "Mám odejít?"

Matt po ní střelil nerudným pohledem. Pro něho to byl jen další vetřelec v jeho bolesti. "Ne, nechoď." řekla jsem jí. "Kam bys teď šla, jsi tady teď doma. Matt se za chvíli uklidní... tak si všichni promluvíme." Vrhla jsem varovný pohled k Mattovi. Ten mě ale nebral na vědomí.

"Jdi si dát věci do pokoje a pak přijď." postrčila jsem jí z obýváku. "Však víš, který pokoj."

Sotva odešla, promluvil Matt. "Jak vidím ty sis našla za sestru náhrad hned."

V tu chvíli jsem viděla rudě. A dřív, než si Chris stačil všimnout, k čemu se chýstám, jsem srazila Matta, který to taky nečekal, na zem. Obyčejně bych ho tak snadno nesrazila na zem, nevytírala bych sním podlahu po celé délce obýváku, ne. Ale zrovna teď to nečekal.

Chytla jsem ho za košili pod krkem a zatřásla s ním. "Ty nemáš ani tušení, jak mi teď je." zavrčela jsem. "Jak můžeš jen uvažovat nad tím, že bych Lexy jen tak pustila z hlavy a žila si dál?!"

V tu chvíli byl u nás už Chris a zvedl mě z Matta. Nechala jsem se od něj odtáhnout. Chris mě objal, ovinul kolem mě svoje paže a pevně držel. Schovala jsem tvář do jeho mikiny.

"Leah... je mi to tak líto, neměl jsem jí pomáhat." řekl po chvíli Chris.

"Ne, tos neměl," přitakala jsem. "ale je pravda, že ona by to udělala i bez tvé pomoci."

Mezitím se Matt zvedl, všechen vztek a nenávist z něj vyprchali. Zůstala jen bezbřehá bolest nad ztrátou milované. Jako hromádka neštěstí padl do křesla a schoval tvář v dlaních.

V tu chvíli se vrátila i Marfe. Ostražitě pohlédla po Mattovi a po nás. Vyvinula jsem se z Chrisova objetí a sedla si na sofa. A pokynula i jim si sednout.

"Takže... co teď?" vyslovila jsem tu hlavní otázku. Pohlédla jsem na Matta. "Matte, neříkal jsi, že Lexy chce... chce ti zabránit, abys jí přeměnil?"

Matt zvedl hlavu z dlaní a podíval se na mě. Jeho tmavé oči přetákaly bolestí. "Jo, říkal." přikal tichým hlasem.

"A kdy se to vůbec stalo? Jistě se vrátila té doby, ne?"

"Proč?" zamračil se. "Ty snad..."

Chabě jsem se usmála. "Snad to půjde." Nevím, nevím, moje schopnosti si dělaly, co chtěly. Už mě neposlouchaly na slovo. Já vím, vím, zní to divně, ale je to tak.

V Mattových očích svitla naděje. "Takže to znamená, že.."

"Jo," přikývla jsem. "možná." dodala trochu tišeji. "Tak kdy to bylo?"

"Byl rok 1811, v Rusku v Petrohradě." Představila jsem si tu dobu v Rusku. Snad to půjde... MUSÍ!!

"Přesněji." požádala jsem. Řekl mi datum a místo. "Tak dobře, prosicen 1811..." vstala jsem. "Tak to zkusíme." Pohlédla jsem na Marfe. Zůstane tu? Nebo bude chtít taky?

"Co ty?" zeptala jsem se jí.

Takze konecne jsem neco napsala, ale je to chabe. Nejak se mi v psani posledni dobou nedari, takze uvidime, jak to ozivi Leah...urcite lip nez ja

Alexandra

„Zase doma.“ zašeptala jsem a dívala se na sebe oknem. Byl zrovna ples a byl tam i Vladimír. Samozřejmě, že dneska mě s ním zasnoubí. Nechtěla jsem se na to dívat, ale bylo to tak…divné. Ten pocit. Nedokážu to popsat, ale bylo to neuvěřitelné.
Za svůj život jsem se setkala s hodně upíry a hodně těch civilizovaných, litovalo, že se proměnili a musí žít takový život. Já jsem si nestěžovala. Milovala jsem to. Matt mě vždycky chránil a já jsem ho milovala víc než svůj vlastní život. Nelitovala jsem, že už nemám rodinu. Proč by taky, když jsem měla novou rodinu Matta. A taky moji milovanou Leah.
Znovu se mi sevřelo hrdlo, když jsem si vzpomněla na naše loučení. Byla to zase ta stará, chápavá a láskyplná Leah. Vždycky jsem říkala, že kdybychom mohli mít děti, byla z ní nejlepší matka na světě. Tolik se o nás všechny strachovala. Dokonce i o Matta, nesnášela ho, ale já stejně věděla, že ho má ráda.

Moje staré já zrovna tančilo s Vladimírem. Srovnávala jsem ho s Mattem. Bylo hodně podivné, že si byli trochu podobní a přitom tak rozdílní.

Bylo mi smutno. Vzpomněla jsem si, jak jsme trávily večery s Leah, než jsme potkaly Danielu. Seděly jsme u televize a povídaly si celou noc. Dozvěděly jsme se o sobě všechno. Pak nám bylo smutno, tak jsem ji vzala do historie a podívaly jsme se zase každá domů. Zesmutněla jsem ještě víc. Tohle už s mojí jedinou sestrou nikdy nezažiju.

Otočila jsem se a vydala se podle pachu za Mattem. Nesměla jsem se přiblížit moc blízko, protože by mě mohl slyšet. To jsem nemohla dovolit, protože by se pak něco mohlo zvrtnout. Musela jsem to naplánovat přesně. Až teprve zítra ho zabavím, abych měla jistotu, že se k mému starému já nedostane.

Bloudila jsem v ulicích a vdechovala tu vůni. Byla nádherná, prostě domov. Je zajímavé, že jsem vůbec neměla strach. Nebude to bolestivá smrt. Matt mě jenom nezachrání a já normálně zmizím. Rozplynu se ve vzduchu a tam už mi bude dobře. Často jsem přemýšlela, jestli se dostanu do nebe nebo do pekla. U Leah jsem to věděla, na ni čeká jenom nebe, ale co na mě? Já jsem několik lidí zabila a žila jsem hrozným životem. Celá desetiletí jsem si zlost vybíjela na nevinných zvířatech. Dá se to omluvit, když se nemůžou bránit? Dá se to omluvit tím, že nezabíjím lidi, ale jenom zvířata?

Musela jsem se usmát. Teď, na sklonku života, začnu uvažovat nad takovými věcmi.

Okamžitě mě úsměv přešel. Něco jsem v dálce uslyšela. Zpozorněla jsem a okamžitě poznala, kdo je asi čtyřista metrů ode mě. Je to Matt. Okamžitě jsem se rozběhla druhým směrem, aby mě nestihl zaregistrovat. Bylo mi ale jasné, že už mě musel slyšet a cítit, protože měl vždycky lepší smysly než já.

Uběhla jsem dobře přes dva kilometry, když se ozvala velká rána a já jsem skončila na zemi. Rozhlédla jsem se. Matt seděl na mě a držel mi ruce. Byl rozzuřený a díval se na mě nepřátelskýma očima. V duchu jsem si nadávala. Takovou chybu udělat! Jsem pitomá!

„Co tu chceš?“ zeptal se nepřátelsky.

Snažila jsem se vyprostit si ruce, ale nepustil mi je. Samozřejmě bych i silnější. „Pusť mě. Jenom tu procházím.“

„Tohle je moje teritorium. Nelovím lidi, nedovolím, aby tu někdo zabíjel lidi.“ Odpověděl stejným tónem.

„Já lidi taky nelovím.“ Odpověděla jsem a pořád se snažila uvolnit si ruce. „Snad vidíš moje oči, nejsou rudé.“

Zadíval se mi do očí a po chvilce řekl: „Kdybych necítil tvůj pach a studenou pokožku, nepoznal bych, že jsi upír. Nemáš skoro vůbec bledou kůži a oči máš sice tmavé, ale ne tolik jako ostatní.“

„Pustíš mě už?“ Snažila jsem se mu vykroutit. Je možné, že mě začne studovat i teď? I když, to by možná šlo. Mohla bych s ním zůstat do zítřka, a pak pokojně zmizím.

„Jistě.“ Vstal a mě zvedl s sebou. Nechal mě na sobě přitisknutou, ale já jsem hned ustoupila. Nemůžu si dovolit, aby se do mě zamiloval teď, když já zítra umřu.

„Máš někde druha nebo jsi sama?“

„Mám druha a sestru.“ Vyhrkla jsem bez přemýšlení a hned si uvědomila svůj omyl. „Ale musela jsem od nich odejít. Takže jsem teď sama.“

„Musela odejít? Proč?“

„Měla jsem jeden problém, ale brzy ho vyřeším.“

„Asi mi neřekneš jaký, že?“

„Ne.“ Zasmála jsem se a zadívala se mu do očí. Taky si mě prohlížel. Ne! To nejde! Já snad udělám stejnou chybu. Tady to je! Jsme si asi opravdu souzeni, protože jinak se to vysvětlit nedá.

„Můžeš se připojit ke mně.“ Řekl a pořád mi hleděl do očí. Než jsem stihla odpovědět, přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři, stejně jako to dělal vždycky. Je to vůbec možné?

LEAH

Sic se jí ptám, jestli půjde... ale pravda je, že nevím jestli je tam všechny dokážu přenést. Přece jen nejsem Lex, abych brala i někoho sebou. Matt půjde určitě, Chris taky... ale co Marfe?

"Bylo by asi lepší, kdybych zůstala." řekla sama. "Počkám tu na vás. A postarám se o dům." usmála se mile.

"Jsi si jistá?" zamračila jsem se při myšlence, že bude sama... ač, až doposud tak vlastně žila. Bez nikoho. Ale teď má nás! "No dobře, abych řekla pravdu moc si nefandím, že bych vás všechny přenesla. Mohlo by se stát, že tě Matte třeba cestou upustím v jiném čase než kam máme namířeno." pokusila jsem se o chabý žert.

Matt se neusmál, tvářil se vážně. "Neboj, nepustím se tě... dokud tam nebudem." Obrátila jsem se na Chrise a než jsem stačila otevřít pusu, přerušil mě sám. "Leah, bude lepší, když tu zůstanu. Ač bych šel rád, je větší šance se tam dostat, když vezmeš sebou jen jednoho." Překvapeně jsem na něj hleděla. Přistoupil ke mě. "Moc je mi to líto, co jsem udělal..." objal mě a na chvíli schoval moji tvář do ohbí ramene a krku a zašeptal do ucha, tak tiše, že ho nemohli Matt a Marfe slyšet: "Já věřím, že to dokážeš, budu na tebe čekat, vrať se mi v pořádku. A... a.."

"Co?" odsunula jsem se maličko a pohlédla mu do očí.

Místo odpovědi se usmál a bratrsky políbil do vlasů. "Dávej na sebe pozor." Cítila jsem, že to nebylo to, co mi chtěl říct... nevím, co to mělo být, ale byla jsem zklamaná, že to neřekl.

"Jasně, dám." slíbila jsem a odstoupila od něj. "Nevím jak dlouho to bude trvat, ale budeme se snažit vrátit zpět do co nejkratší době od teď." řekla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi porozuměli. Dál už jsem nic neříkala, radši ať to máme už za sebou. "Matte." vyzvala jsem ho.

Ten se zvedl z pohovky a přistoupil ke mě. "Chyť se mě a nepouštěj se. Jestli jo, nebudu tě hledat po celý historii." procedila jsem a podala mu ruku. Pevně mi ji stiskl, vlastně až tak, že to bolelo. "Bez obav, nemám v plánu skončit jinde než v Rusku."

Naposledy jsem koukla po Chrisovi a Marfe. Ti napjatě čekali, co se dál bude dít... vlastně to taky i Matt... a i já byla zvědavá, co dál bude. Nebyla jsem si jistá, jestli to vyjde. Zavřela jsem oči a myslela jen na prosinec 1811 Petrohrad Rusko.

Prosinec. 1811. Petrohrad. Rusko.

Najednou jsem cítila, jako by se kolem mě a Matta rozvířil vítr. Ale to nebyl vítr, byl to čas. A my pak padali volným prostorem.

Prosinec 1811.

Petrohrad.

Rusko.

Pak jsem najednou padla tvrdě na zem. Neuvědomila jsem si, že jsem zavřela oči. Rychle jsem je otevřela a na chvíli mě oslepila ta záře. Všudy přítomný jas. Sníh. Slunce sice nesvítilo, ale byl jasný den. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem někde uprostřed přírody. Nikde žádné stavení, jen sníh a zase jen sníh.

Počkat! Kde je Matt!!!

Zděšeně jsem se po něm rozhlédla. Snad jsem ho někde neupustila.

Ke své úlevě jsem ho našla padesát či šedesát metrů ode mě. Byl celý pokrytý sněhem, proto jsem si ho hned nevšimla. Do sekundy jsem k němu doběhla, zrovna si oprašoval z košile sníh a vstal. Vypadal jako bouřkový mrak.

Nebyl čas otálet a ptát se ho jestli je v pořádku. No proboha je upír! "Tak co? Jsme tu správně? Poznáváš tu něco?" zeptala jsem se ho hned. Matt po mě hodil nevraživým pohledem, ale pak se rozhlédl.

"Ne," zavrtěl hlavou. "Ale to nic neznamená. Musíme se dostat někam k lidem."

Aspoň jsme ve správném ročním období, pomyslela jsem si ironicky. Oba jsme se pak naráz nadechli a větřili... lidi! Jsou blízko. Vyrazili jsme sprintem tím směrem. Za nedlouho jsme před sebou měli první stavby a pak i uviděli celé město.

Matt chtěl hned vyrazit, ale já ho zarazila. "Počkej přece sakra!"

"Co je!" vyjel naštvaně, byl už netrpělivý... ač jsme zatím Lexynu stopu nezachytili. Nic.

"Něco si prosím tě uvědom! Rozhlédni se kolem a pak koukni na sebe!" řekla jsem taky naštvaně, mohl by být aspoň trochu vděčný, taky jsem ho nemusela brát sebou. Tohle bych zvládla i sama docela dobře. "Nemyslíš, že vypadáme trochu nepatřičně v lehkém oblečení? A navíc v takovém oblečení, který jakživ nezažijí, aby tady bylo v módě. A musíme se nejdřív někde převlíct a zeptat se někoho - zjistit si, jaké je dnešní datum a kde to přesně jsme."

"Jsme v Petrohradě." řekl už mírněji, ale pořád netrpělivě.

"A tos mi prosím tě nemohl říct už dřív?" vyjela jsem navztekaně. "Já tu všeho všudy byla párkrát." Matt se zakabonil a už se mnou nepromluvil. Ale asi si přece jen uvědomil, že tu v lehké košili pobíhat nemůže, když je dvacet pod nulou.

Získání oblečení ale nešlo tak snadno, to už pak ale Matt ztratil trpělivost, protože jsem měla přílišné obavy o okradené oběti. Prostě přepadl kočár s dvojspřežím jedoucí do města. Matt skočil na střechu kočáru a jediným máchnutím ruky odhodil kočího a zastavil kočár. Uvnitř seděli dva muži oblečeni v kabátech s prošívanými kožešinou a různými drahými cetkami na krku a prstech. Jich mi teda nebude líto, jestli je okradu či ne...