Nejlepší scény

No, tudíž nejlepší scény a momenty z Breaking dawn...

Okej, tak ideme na to

1. Svadba, tá konkrétna scéna hneď potom, ako ho zbadala stáť pod tým oblúkom
2. Celá Isle Esme kapitola (5.)
3. A vlastne všetky kapitoly od Isle Esme do konca 1. Bellinej knihy :D
4. Jacobove hlášky.... A názvy jeho kapitol, to bolo super :D
5. Totálne som za to, ako si vkuse Jacob robil vtipy z Rose... tie jeho žatry o blondínkach, prezývky, ktoré jej dával :D:D:D:D:D
6. Pôrod Renesmee
7. Druhá Bellina kniha :D:D:D:D:

Ako som už spomínala, BD je moja obľúbená z tých štyroch a pol :D

jednoznacne, svatba, pak Isle Esme, pak kdyz Edward slyší myslenky renesmee a rika Belle, ze ji jejich díte miluje, to je uzasny okamzik, pak kdyz Bella zjisti, ze se Jacob otisk do Renesmee a dal ji prezdivku Nessie, pak ta scena kdyz se Bella uci pouzivat svuj stit a pak chrani vsechny proti tem hnusnejm italum, a pak kdyz Bella ukaze Edwardovi svoje myslenky a vzpominky

kelly01 napsal:

jednoznacne, svatba, pak Isle Esme, pak kdyz Edward slyší myslenky renesmee a rika Belle, ze ji jejich díte miluje, to je uzasny okamzik, pak kdyz Bella zjisti, ze se Jacob otisk do Renesmee a dal ji prezdivku Nessie, pak ta scena kdyz se Bella uci pouzivat svuj stit a pak chrani vsechny proti tem hnusnejm italum, a pak kdyz Bella ukaze Edwardovi svoje myslenky a vzpominky

Tak k tomu poslednimu jsem se jeste nedostala dneska jsem dala dalsi dve kapitoly, a uz se zdarne blizim ke konci...zbyva mi asi necelych 40 stran...takze uz se tesim...

Sisi-Alex napsal:

kelly01 napsal:

jednoznacne, svatba, pak Isle Esme, pak kdyz Edward slyší myslenky renesmee a rika Belle, ze ji jejich díte miluje, to je uzasny okamzik, pak kdyz Bella zjisti, ze se Jacob otisk do Renesmee a dal ji prezdivku Nessie, pak ta scena kdyz se Bella uci pouzivat svuj stit a pak chrani vsechny proti tem hnusnejm italum, a pak kdyz Bella ukaze Edwardovi svoje myslenky a vzpominky

Tak k tomu poslednimu jsem se jeste nedostala dneska jsem dala dalsi dve kapitoly, a uz se zdarne blizim ke konci...zbyva mi asi necelych 40 stran...takze uz se tesim...

jezis, tak to sorry, myslela sem, ze sem uz to muzu psat vsechno, hlavne kdyz je to tohle tema. ale mas se na co tesit

kelly01 napsal:

Sisi-Alex napsal:

kelly01 napsal:

jednoznacne, svatba, pak Isle Esme, pak kdyz Edward slyší myslenky renesmee a rika Belle, ze ji jejich díte miluje, to je uzasny okamzik, pak kdyz Bella zjisti, ze se Jacob otisk do Renesmee a dal ji prezdivku Nessie, pak ta scena kdyz se Bella uci pouzivat svuj stit a pak chrani vsechny proti tem hnusnejm italum, a pak kdyz Bella ukaze Edwardovi svoje myslenky a vzpominky

Tak k tomu poslednimu jsem se jeste nedostala dneska jsem dala dalsi dve kapitoly, a uz se zdarne blizim ke konci...zbyva mi asi necelych 40 stran...takze uz se tesim...

jezis, tak to sorry, myslela sem, ze sem uz to muzu psat vsechno, hlavne kdyz je to tohle tema. ale mas se na co tesit

Jasny, ze to sem muzes psat...To je jenom muj problem, ze to jeste nemam doctene a lezu sem ...dneska planuju taky aspon dve kapitoly a za vikend to uz snad doctu uplne do konce....Pak se te aspon muzu zeptat na par nejasnosti...

Jsem u te casti s Irinou...I po tom, co udelala, mi ji bylo lito...

Musim to sem dat... Nadhera...takze, konec 37.kapitoly...Cullenovi jsou bojovat s Volturiovymi...no je to fakt strasne smutne...

“You remember what I told you?”
Tears welled in her eyes, but she nodded. “I love you,” she whispered.
Edward was watching us now, his topaz eyes wide. Jacob stared at us from the corner of his big dark eye.
“I love you, too,” I said, and then I touched her locket. “More than my own life.” I kissed her forehead.
Jacob whined uneasily.
I stretched up on my toes and whispered into his ear. “Wait until they’re totally distracted, then run with her. Get as far from this place as you possibly can. When you’ve gone as far as you can on foot, she has what you need to get you in the air.”
Edward’s and Jacob’s faces were almost identical masks of horror, despite the fact that one of them was an animal.
Renesmee reached for Edward, and he took her in his arms. They hugged each other tightly.
“This is what you kept from me?” he whispered over her head.
“From Aro,” I breathed.
“Alice?”
I nodded.
His face twisted with understanding and pain. Had that been the expression on my face when I’d finally put together Alice’s clues?
Jacob was growling quietly, a low rasp that was as even and unbroken as a purr. His hackles were stiff and his teeth exposed.
Edward kissed Renesmee’s forehead and both her cheeks, then he lifted her to Jacob’s shoulder. She scrambled agilely onto his back, pulling herself into place with handfuls of his fur, and fit herself easily into the dip between his massive shoulder blades.
Jacob turned to me, his expressive eyes full of agony, the rumbling growl still grating through his chest.
“You’re the only one we could ever trust her with,” I murmured to him. “If you didn’t love her so much, I could never bear this. I know you can protect her, Jacob.”
He whined again, and dipped his head to butt it against my shoulder.
“I know,” I whispered. “I love you, too, Jake. You’ll always be my best man.”
A tear the size of a baseball rolled into the russet fur beneath his eye.
Edward leaned his head against the same shoulder where he’d placed Renesmee. “Goodbye, Jacob, my brother… my son.”
The others were not oblivious to the farewell scene. Their eyes were locked on the silent black triangle, but I could tell they were listening.
“Is there no hope, then?” Carlisle whispered. There was no fear in his voice. Just determination and acceptance.
“There is absolutely hope,” I murmured back. It could be true, I told myself. “I only know my own fate.”
Edward took my hand. He knew that he was included. When I said my fate, there was no question that I meant the two of us. We were just halves of the whole.
Esme’s breath was ragged behind me. She moved past us, touching our faces as she passed, to stand beside Carlisle and hold his hand.
Suddenly, we were surrounded by murmured goodbyes and I love you’s.
“If we live through this,” Garrett whispered to Kate, “I’ll follow you anywhere, woman.”
“Now he tells me,” she muttered.
Rosalie and Emmett kissed quickly but passionately.
Tia caressed Benjamin’s face. He smiled back cheerfully, catching her hand and holding it against his cheek.
I didn’t see all the expressions of love and pain. I was distracted by a sudden fluttering pressure against the outside of my shield. I couldn’t tell where it came from, but it felt like it was directed at the edges of our group, Siobhan and Liam particularly. The pressure did no damage, and then it was gone.
There was no change in the silent, still forms of the counseling ancients. But perhaps there was some signal I’d missed.
“Get ready,” I whispered to the others. “It’s starting.”

jj, tenhle kousek ju uplne nej z cely knizky

Já už to taky právě dočetla! A TAKY se mi nejvíc líbil tenhle kousek, jsem u toho málem brečela.

Ance napsal:

Já už to taky právě dočetla! A TAKY se mi nejvíc líbil tenhle kousek, jsem u toho málem brečela.

si to celee doupravovala?? ...

Ne, jen to přečetla. Až na to, že v tom mám jistý mezery... ale dočetla, a teď to zkusím předělat. Od 35. kapitoly.

Myslim, ze to je nejemocialnejsi scena v cele knize...
Jinak se mi taky libila ta scena, jak tam prisla Alice:

“Why don’t you join us, Alice?” Edward called loudly.
“Alice,” Esme whispered in shock.
Alice!
Alice, Alice, Alice!
“Alice!” “Alice!” other voices murmured around me.

Strasne se mi v cele serii libi, jak se maji vsichni upiri radi...jakoze jak se berou jako rodina(viz. Irina, Tanya a Kate) a taky Cullenovi...no proste takove krasne rodinne drama...

Sisi-Alex napsal:

Musim to sem dat... Nadhera...takze, konec 37.kapitoly...Cullenovi jsou bojovat s Volturiovymi...no je to fakt strasne smutne...

“You remember what I told you?”
Tears welled in her eyes, but she nodded. “I love you,” she whispered.
Edward was watching us now, his topaz eyes wide. Jacob stared at us from the corner of his big dark eye.
“I love you, too,” I said, and then I touched her locket. “More than my own life.” I kissed her forehead.
Jacob whined uneasily.
I stretched up on my toes and whispered into his ear. “Wait until they’re totally distracted, then run with her. Get as far from this place as you possibly can. When you’ve gone as far as you can on foot, she has what you need to get you in the air.”
Edward’s and Jacob’s faces were almost identical masks of horror, despite the fact that one of them was an animal.
Renesmee reached for Edward, and he took her in his arms. They hugged each other tightly.
“This is what you kept from me?” he whispered over her head.
“From Aro,” I breathed.
“Alice?”
I nodded.
His face twisted with understanding and pain. Had that been the expression on my face when I’d finally put together Alice’s clues?
Jacob was growling quietly, a low rasp that was as even and unbroken as a purr. His hackles were stiff and his teeth exposed.
Edward kissed Renesmee’s forehead and both her cheeks, then he lifted her to Jacob’s shoulder. She scrambled agilely onto his back, pulling herself into place with handfuls of his fur, and fit herself easily into the dip between his massive shoulder blades.
Jacob turned to me, his expressive eyes full of agony, the rumbling growl still grating through his chest.
“You’re the only one we could ever trust her with,” I murmured to him. “If you didn’t love her so much, I could never bear this. I know you can protect her, Jacob.”
He whined again, and dipped his head to butt it against my shoulder.
“I know,” I whispered. “I love you, too, Jake. You’ll always be my best man.”
A tear the size of a baseball rolled into the russet fur beneath his eye.
Edward leaned his head against the same shoulder where he’d placed Renesmee. “Goodbye, Jacob, my brother… my son.”
The others were not oblivious to the farewell scene. Their eyes were locked on the silent black triangle, but I could tell they were listening.
“Is there no hope, then?” Carlisle whispered. There was no fear in his voice. Just determination and acceptance.
“There is absolutely hope,” I murmured back. It could be true, I told myself. “I only know my own fate.”
Edward took my hand. He knew that he was included. When I said my fate, there was no question that I meant the two of us. We were just halves of the whole.
Esme’s breath was ragged behind me. She moved past us, touching our faces as she passed, to stand beside Carlisle and hold his hand.
Suddenly, we were surrounded by murmured goodbyes and I love you’s.
“If we live through this,” Garrett whispered to Kate, “I’ll follow you anywhere, woman.”
“Now he tells me,” she muttered.
Rosalie and Emmett kissed quickly but passionately.
Tia caressed Benjamin’s face. He smiled back cheerfully, catching her hand and holding it against his cheek.
I didn’t see all the expressions of love and pain. I was distracted by a sudden fluttering pressure against the outside of my shield. I couldn’t tell where it came from, but it felt like it was directed at the edges of our group, Siobhan and Liam particularly. The pressure did no damage, and then it was gone.
There was no change in the silent, still forms of the counseling ancients. But perhaps there was some signal I’d missed.
“Get ready,” I whispered to the others. “It’s starting.”

TADY TO MAS DO 29 KAPITOLY, ALESPON MYSLIM http://www.letterwolf.over.cz/

Merunnnka...je to az 37.kapitola, na letterwolf to jeste neni prelozene...jakmile budu mit dneska trochu casu, tak ti to zkusim nejak laicky prelozit...nemam moc dobry preklad, jsem rada kdyz si to prectu a rozumim tomu ...ale zkusim to... kdyztak ti to poslu...

EDIT:...uz jsem to prelozila a taky ti to poslala pres soukromou zpravu...

Prosím, přeloží mi to někdo????? Děkuju

Zrovna jsem začala číst znova BD a tohle mě málem rozplakalo.

To když spolu mluví Jacob s Bellou poprvé od jejího návratu z líbánek.

„Jestli si myslíš, že otisk by mohl dát smysl tomuhle šílenství…“ Bojoval jsem se slovy. „Vážně si myslíš, že jenom protože se já možná jednoho dne do někoho otisku, udělá to tohle správným?“ Píchnul jsem jí prstem do oteklého těla. „Řekni, jaký to mělo smysl, Bello! Jaký mělo smysl, že tě miluju? Jaký mělo smysl, že ty miluješ jeho? Když umřeš“- ta slova se mi zamotala na jazyku – „jak by to někdy znovu mohlo být správné? Jaký je smysl vší té bolesti? Mojí, tvojí, jeho! Zabiješ ho také, ne že by mi to vadilo.“ Trhla sebou, ale já pokračoval. „Takže jaký je nakonec smysl tvojí zvrácené lovestory? Jestli tu nějaký smysl je, prosím ukaž mi ho, Bello, protože já ho nevidím.“

vyšlo už to česky ??

zirafic napsal:

vyšlo už to česky ??

Ještě ne.. myslím, že v březnu snad...

jj, ke konci března.. přesněji 25. 3. 2008 ;)

Tahle část je dobrá..je to, když Bella volá Carlislovi, že je těhotná....

Cink! Cink! Cink!
Konečně moje mrzutost přebila všechno ostatní. Padla jsem na kolena vedle Edwarda - všimla jsem si, že se pohybuji mnohem víc opatrně, tisíckrát víc si uvědomujíc každý z mých pohybů – a prohledávala mu kapsy, dokud jsem telefon nenašla. Napůl očekávajíc, že rozmrzne a zvedne ho sám, ale stále byl dokonale nehybný.
Poznala jsem číslo a mohla snadněji uhádnout, proč dotyčná osoba volala.
„Ahoj, Alice,“ řekla jsem. Můj hlas nezněl o moc lépe než před chvílí. Odkašlala jsem si.
„Bello? Bello, jsi v pořádku?“
„Jo. Ehm. Je tam Carlisle?“
„Je. Děje se něco?“
„Nejsem si… stoprocentně… jistá.“
„Je Edward v pořádku?“ zeptala se ostražitě. Zavolala do prostoru Carlislovo jméno a potom požadovala vysvětlení „Proč nevzal telefon?“ než jsem stačila odpovědět na její první otázku.
„Nejsem si jistá.“
„Bello, co se děje? Viděla jsem jenom-“
„Co jsi viděla?“
Nastalo ticho. „Je tady Carlisle,“ řekla nakonec.
Cítila jsem se, jakoby mi do žil vstříkli ledovou vodu. Kdybyi Alice ve vizi viděla mě se zelenookým, andělským obličejem obdařeným dítětem v náručí, odpověděla by mi, že ano?
Zatímco jsem vteřinu čekala, než předá telefon Caslisleovi, vize, kterou jsem si představovala, že Alice měla, mi tančila za víčky. Malinké, překrásné miminko, dokonce víc krásné než ten chlapec v mých snech – mrňavý Edward v mém náručí. Do žil se mi nahrnula horkost, odhánějící předchozí led pryč.
„Bello, tady Carlisle. Co se děje?“
„Já-“ Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět. Bude se mým závěrům smát a řekne mi, že jsem šílená? Měla jsem prostě jen další barvitý sen? „Trochu se bojím o Edwarda… Mohou upíři upadnout do šoku?“
„Byl zraněn?“ Carlisleův hlas byl najednou naléhavý.
„Ne, ne,“ ujistila jsem ho. „Jenom… překvapený.“
„Nerozumím ti, Bello.“
„Myslím si… no, myslím si že…možná…možná bych mohla být…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Těhotná.“
Jakmile jsem to vyslovila, ucítila jsem další slabé bouchnutí v břiše a automaticky mi k němu vyletěla ruka.
Dlouhou pauzu přerušil až Carlisleův lékařský výcvik.
„Kdy byl první den tvého poslední menstruačního cyklu?“
Než jsem mohla odpovědět s jistotou, v duchu jsem si to přepočítala. „Šestnáct dní před svatbou.“
„Jak se cítíš?“
„Divně,“ řekla jsem mu a zlomil se mi hlas. Po tváři mi stekl další proud slz. „Tohle bude znít šíleně – vím, že je příliš brzy na cokoli z tohoto. Možná že jsem šílená. Ale mám zvláštní sny a pořád jen jím a pláču a zvracím a… a… přísahám, že se ve mně právě něco pohnulo.“
Edward zvedl hlavu.
Samou úlevou jsem si oddechla.
Natáhl ruku pro telefon, obličej bílý a tvrdý.
„Um, myslím, že Edward s tebou chce mluvit.“
„Dej mi ho,“ řekl Carlisle s napjetím ve hlase.
Když jsem Edwardovi dávala telefon do natažené ruky, nebyla jsem si úplně jistá, jestli vůbec dokáže mluvit.
Přitiskl si ho k uchu. „Je to možné?“ zašeptal.
Dlouho jenom poslouchal, zírající nepřítomně do prázdna.
„A Bella?“ zeptal se. Jak mluvil, obtočil kolem mě ruku a přitiskl mě ke svému boku.
Poslouchal snad nekonečně dlouho, když znovu promluvil. „Ano. Ano, budu.“
Odložil telefon od ucha a ukončil hovor. V tu stejnou chvíli vytočil nové číslo.
„Co Carlisle říkal?“ zeptala jsem se netrpělivě.
„Myslí si, že jsi těhotná,“ odpověděl mdlým hlasem Edward.
Ta slova vyslala chvění dolů po mé páteři. Ten malý útočník uvnitř mě se zatřásl.
„Komu voláš?“zeptala jsem se, když si přiložil telefon zpátky k uchu.
„Na letiště. Jedeme domů.“